Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY II

ÚVAHY

KRISOVÁ OBDOBÍ

Ohlédněme se do dávných dob a pozorujme život na naší planetě v době, než zde byl člověk. Vše se vyvíjelo v klidu, přesně dle životních zákonů. Vývoj šel svojí přirozenou cestou, zákonitě účelnou. Jednou přišel čas, kdy se mezi dosud žijícími tvory objevil nový. Člověk. A život šel dál. Zdánlivě se nic nestalo. Jen ve vývojovém řetězu přibyl nový článek. Nějaký čas žili všichni tvorové vedle sebe v přirozeném poměru. Až poznenáhlu, nenápadně, začínal se člověk chovat trochu jinak, než bylo doposud zvykem. Co se stalo? Jaké vlastnosti se v něm rozvíjely, které ho vedly k porušování všech dosud platných a všemi tvory uznávaných pravidel?

Člověk začal kolem sebe shromažďovat to, co dosud patřilo všem. Bral a přivlastňoval si prostor, vystavěl ohrady a překážky, rozhodoval o užitečnosti ze svého hlediska, počal si podmaňovat ostatní tvorstvo a znásilňovat přírodu. Choval se vůči všemu suverénně a egoisticky. Bez ohledu na celkový život počal vytvářet svůj, jiný a podivný. Zabíral přírodu pro sebe, vyháněl z ní nebo hubil jiné. Upřel ostatním jejich práva. Jak se stával mocnějším, rostla i jeho domýšlivost. Vytvořil si ve své mysli mylný názor o své nadřazenosti v celém vesmíru. Dle něho si zařadil ostatní tvorstvo hluboko pod svoji úroveň. Upřel mu jeho intelekt a představoval si všechny ostatní tvory málem jen jako předměty. Upřel jim právo na život. Dodnes jejich zabití nepovažuje za vraždu, ale naopak, ti kulturně nejnižší je považují dokonce za sport.

A tak bezcitně a bez hlubších úvah se vzdálil od přírody, a přirozeného zákona bytí. Ale stalo se ještě něco jiného. Jakoby zaslepen ve svém postoji, rozvíjel v sobě naprostou nekritičnost o svém postavení v životě. V přítomné době porušil životní rovnováhu, a řečeno obrazně, počal řezat větev, na které sám sedí. Ničí vzduch, který dýchá, vodu, kterou pije, hutnou stravu znečisťuje chemicky a činí ji nepoživatelnou, vytváří nepřirozené zvuky, a hluk, které mu ničí nervy, svým sobectvím připravuje ničivé války, došel na pokraj možnosti zničit celý život na planetě. Ale to ještě není vše. Nejhorší je, že nad každým svým vynálezem, který sestrojil ke své škodě, jásá, a hodnotí ho dokonce kladně. Ztratil rozum? Co se to stalo, a jak je to vše možné ve vývoji, který přece vede pouze vzhůru.

Všimněme si cesty vývoje a jeho dílčích fází tak, jak vám jej objasňuji, a pochopíme. Bytost, která dospěla vývojem do člověka, dostává se zde do přelomu vývojové éry, a v důsledku toho do kritické situace. Pokusím se to vysvětlit.

Veškerý vývoj všeho, co jest v Tvůrčím díle, prochází svým rytmem, který pulsuje ve čtyřech érách. Vše, co vzniklo, celé Tvůrčí dílo, vzniklo z jedné Podstaty dělením na čtyři. Tak vznikla hmota i duch, ale i celý vesmír. Osudová čtyřka je základnou bytí a tatáž čtyřka je životním rytmem, vlastně hybnou výkonnou složkou, životem. Vše se vyvíjí ve čtyřech fázích, a jejich působením vzniklo vše, co jest.

Vesmír byl ve svém počátku representován silovými poli a žhavým plynem. To byla první éra jeho bytí, odstředivá. Jednou skončila a nastupovala druhá s dostředivým charakterem. Na tento popud se počal rozběhlý žhavý plyn dostředivě seskupovat kolem silových center, zahušťoval se a vytvořil planety. Pak nastoupila třetí éra, pod jejímž vlivem nastávalo chladnutí. V jednom úseku tohoto dění byly vytvořeny podmínky našeho života. Jednou nastoupí čtvrtá éra, která svým vlivem způsobí rozežhavení, a celý cyklus se bude dále opakovat. Postup těchto životních úseků vesmíru je přesně zákonný a jde postupně a analogicky s vývojem všeho.

Mluvil jsem již o vývojovém vzniku hmoty i ducha, který jde ve čtyřech fázích, které jsem označil jako I-E-U-A. Všimněme si, že tentýž obraz máme analogický v každém vývoji, tedy i ve vývoji vesmíru. I zde je doba odstředivá I – dostředivá E – doba chladnutí U – rozežhavení A –. Dohromady IE-UA.

Jak se vyvíjel vesmír, tak se vyvíjí i bytost. Vesmír ve vesmírném čase, bytost v bytostném, ale analogie postupu je stejná. Opět to jsou čtyři základní éry stejného charakteru.

Bytost vzniká ve své první éře a žije ji pasivně projevem a pasivně vývojem. Pak přichází do druhé éry, kde je již aktivní životní projev, ale ještě pasivní vývoj. Ve třetí éře již béře bytost svůj vývoj do vlastních rukou a kromě aktivního životního projevu je zde již i aktivní vývoj. Zde se bytost zdokonalí natolik, že počne své Já i životní osudovost chápat celkově a vstupuje do čtvrté éry. Zde v hlubokém poznání a přiblížení se pochopení Podstaty natolik, kolik to dovoluje bytostná forma, rozšiřuje své pochopení bytí na vše, co jest kdekoliv a kdykoliv, pasivně splývá s celkovým bezčasovým osudem všeho, aby v této éře připravila svůj přechod z Tvůrčího díla do Podstaty. Pak končí čtvrtá éra, bytost přestupuje zpět do Podstaty, odkud vzešla, její vědomí se odvrací od rozložených detailů k prožívání celku a získává základní a věčný vjem Jsem vše, co jest i co není.

Život je pulsování. Jeho rytmus jde vším, protože je hybnou silou všeho, co jest. Tak bylo, jest a bude.

Každá vývojová éra vykonává své. Přináší do života svoji podstatnou část, aby ji projevila v čase, který je jí životním rytmem určen. Pod její vládou se vše vyvíjí a doplňuje se jejím vlivem. Každá éra je stejně cenná jako druhá, protože je také stejnou částí Podstaty.

Jiné je to s těmi, na které působí. Ať už je to část hmotná nebo duchovní, je to předmět změny, která má nastat. Má-li nastat, musí být vytvořeno dění, které ji provádí. Tím je zde vliv každé vývojové éry, který na svém objektu pracuje svojí silou.

Tam, kde je hranice vývojových ér, kde se střetávají jejich vlivy, tam mnohdy nastává krisová situace, která je vytvořena špatnou přizpůsobivostí se objektu na změnu. Zvláště při střetnutí se protikladných sil nastává velký tlak na objekt, ať už hmotný nebo duchovní.

Vesmír je ve stavu rozptylu žhavých plynů. To je jeho prvá vývojová fáze. Přechodem do druhé, dostředivé, nastupuje úplně opačný vliv, který způsobuje poměrně rychlý zlom poměrů. To je prvá krisová situace ve vesmíru. Další nastává, když se žár mění v chlad. Potom se znovu chlad mění v žár a nakonec dostředivost v odstředivost.

U bytosti můžeme krisové stavy pozorovat ještě lépe, protože jsme sami bytostí. Nejprve samotný zrod bytosti. To je převratná událost, samozřejmě nejsilnější na samém počátku. Když už je bytost založena, vyvíjí se pak poměrně klidně dále. Ale její vznik, to je prvá krisová situace v jejím životě.

V prvé fázi života žije pasivním životním projevem jako rostlina. Pak nastává zlom do druhé, aktivní fáze. Zde je druhá krisová situace. Je to velký a silný děj v jejím životě, kdy nastupuje prvý pohyb a prvé rozhodování. Doposud měla bytost o vše postaráno. Nyní si musí vyhledávat potravu sama. Je to pro ni zpočátku kritické, protože nové požadavky jsou nezvyklé. Později si už zvyká a její vývoj probíhá klidněji až do třetího krisového období. Zde se mění její pasivní duchovní vývoj na aktivní. To je právě čas, kdy bytost přichází vývojově do člověka. A asi uprostřed lidských vtělení přichází zlom a krisové období. Doposud vedl zákon odrazu. Nyní nastupuje vlastní rozhodování na podkladě jiných, dokonalejších názorů. A na tomto přechodu nastává myšlenková krise. Přechod od pouhé víry k vědění, které je podloženo fakty a poznáváním zákonitosti, vede na počátku u mnohých lidí k chaosu. Nevyznají se v situaci a rozhodují klamně. Pozdější zrození jsou už opět klidná a bytost se pak rozvážně vyvíjí ve třetí vývojové bytostné fázi. Čtvrté krisové období je na hranici třetí a čtvrté fáze. Vliv čtvrté fáze nese duchovní rozptyl, opuštění svého ega, na které se doposud bytost vázala, a je tedy těžkým zásahem do pochopení. Počáteční chaos z krise vzniklé tímto přelomem vystřídá v pozdějších přerozeních opět klidný vývoj, aktivní spočinutí v bezčasovosti a dosahování cíle po dlouhém putování a zušlechťování.

Krisová období na přelomu éry s každou bytostí více nebo méně otřásají, dle toho, jak se dříve vyvíjela a jak je na tento zlom připravena.

Nejsou jenom krise vesmírové a bytostné. Životní pulsování se projevuje ve všech oblastech. Ve vesmíru, v galaxii, ve sluneční soustavě, atd., prostě v celém Tvůrčím díle. Nás teď bude zajímat ten výsek Tvůrčího díla, který se týká naší planety.

Žijeme v celkové osudovosti naší planety. Podléháme jejímu času, ve kterém také pulsuje život. Samozřejmě, že také ve čtyřech fázích, protože analogie musí být ve všem.

Osud naší planety můžeme chápat v časovém běhu. Je sice bezčasový, ve své podstatě, ale my ho procházíme rozdělený a chápeme ho v postupu. Tento postup označujeme jako čas, – běh času. Z toho hlediska zjišťujeme jeho stálý tvar jako vývoj.

Vývoj osudu planety jde rytmicky opět ve čtyřech fázích, a je charakterisován dvanácti planetami. V každé fázi se střídají tři planety, které mají souhrnný charakter a ten odpovídá té čtyřce, kterou nacházíme ve veškerém vývojovém dění. Jedna fáze nese vliv odstředivý, další dostředivý, dále klid a oheň – nadšení, fanatismus. Procházejí osudovost Tvůrčího díla a působí svým vlivem.

Nyní se dostáváme ke kořeni věci. V přítomné době se mění éra dostředivá a nastupuje vliv odstředivý, který zahajuje planeta Vodnář. Je to zlom mezi dvěma protipóly, a proto s sebou nese silné krisové možnosti.

V každé době žijí současně všechny bytosti, které se do toho času vyvinuly. Jsou zde současně rostliny i živočichové, nižší i vyšší životy, každý na svém vývojovém stupni. Tito všichni podléhají změně vlivu, ale každý samozřejmě svým způsobem. Nižší životy méně, vyšší více. V naší době je zde jen jediný živočich, z jehož druhu jen někteří jdou již aktivním vývojem, a to je momentálně poslední vývojový článek, člověk. Člověk je ve svém bytostném vývoji právě uprostřed, a proto, ať už je vyšší nebo nižší, pociťuje tento zlom více-méně silně. Aktivní člověk má již dokonalejší postoj, a proto se může s tímto zlomem lépe vyrovnat. Dosud pasivní člověk (jdoucí zákonem odrazu) se s ním vyrovnává hůře. Krise v jeho myšlení se projevuje více, je vůči změně slabší a dostává se do chaosu, který si ani sám nemůže uvědomit. Pod zkresleným názorem, že jeho postoj k životu a životním zákonům je správný, jedná pošetile, nelogicky. Třeba velmi chytře prochází životní situací, ale moudrost, matka života, je slabá a mnohdy se zdá, že chybí vůbec.

Protože je na světě většina lidí v dosud pasivním vývoji, vypadá svět tak neutěšeně, jak ho známe. V chaosu a před možnou zkázou. Co se v lidech vlastně děje?

Stačí se jen trochu zamyslet a neunikne nám pravý obraz myšlení drtivé většiny lidí. Lidstvo jako celek zachvátil egoismus. Je to doznívání konce dostředivé éry, kde její síla zvláště vyniká vedle nastupující odstředivé éry. Člověk, který začíná již duchovně myslet, se ocitá ve dvou krisových ohniskách, která se sečítají a tím jejich síla roste. Jednak je to zlom v jeho vývoji a za druhé zlom vládnoucích vlivů v osudu planety. Ten, kdo již přešel hranici mezi pasivním a aktivním vývojem, přiklání se již k odstředivé době, ale ta velká většina, která je ještě v pasivním vývoji, ta se tvrdě drží dostředivé doby. Protože vliv odstředivé sílí, vzniká v jejich egoistickém postoji silný vír, působící chaotické myšlení. Protože je myšlení hmotné (na svět a hmotné dění) a myšlení duchovní (o podstatě a životních zákonech), můžeme rozdělit krise na

1) hmotné a

2) na duchovní

1) Krise v hmotném myšlení je tak evidentní, jak snad nepamatujeme v dějinách. Základ je egoistické stanovisko. To se projevuje nejenom u jednotlivců, ale též u větších celků, jako je rodina nebo stát.

Člověk se slepě řídí svým egem. Veškeré jeho zájmy a dění jsou vytvářeny z posice tohoto života, který právě žije. Nezná jiný a neuvědomuje si sebe jako bytost Tvůrčího díla. Žije jen pro tento specifický život. Hmotné zájmy ho celého uchvátily. Nezná a ani nechce poznat jiné. Ve skutečnosti se pouze stará, aby čas mezi zrozením a smrtí věnoval za hon po hmotných hodnotách, po prostředcích k životu. Za nimi se žene celý život a zapomíná žít. Život už není prostředníkem jeho vývoje, život takovému člověku neslouží, ale naopak, člověk otročí životu. Je vtažen do jeho soukolí, a tvrdě slouží jeho požadavkům. Zatím co každý jiný tvor má v přírodě vše, co ke svému životu potřebuje, člověk si musí vše tvrdě vydobýt. Mnohý se stává bezohledným dravcem, který je ochoten zničit druhé, když z toho má i jen nepatrný zisk.

Ale nejenom jednotlivec. Krisové období prožívají i velké celky, např. státy. Právě tak jako jednotlivci i oni podléhají vlastní dostředivosti. I zde platí – jenom my, tento stát, nebo tato rasa. Jenom my musíme ovládnout svět, jenom my jsme vyvoleni, abychom vládli všemu lidstvu. Státníci si neuvědomují, že kdykoliv v dějinách chtěl některý stát zotročit druhý, že to s ním vždy, dříve nebo později, špatně dopadlo. Se státy třeba později, ale s jednotlivci, s příslušníky takového státu, kteří válku schvalovali nebo jejího výsledku u porobených využívali, s těmi se zákon odrazu vypořádal rychleji. Takoví lidé se příštím životem zrozují do porobeného národa a těžkosti, které vytvářeli, béřou nyní na sebe. Až si později státníci uvědomí zákon odrazu, teprve pak bude konec válek. Dříve ne. Nejde ale jenom o války, ale i o národnostní a rasové třenice. Zde pak působí dostředivé myšlení národa nebo rasy. Trochu jiné je to s lidmi více citlivými, kteří se přiblížili nebo začínají přecházet z pasivního vývoje k aktivnímu. Tam cítí nepříznivě doznívající dostředivou dobu a nevyznají se ve vlivu nastupující odstředivé. Jsou zmateni, trpí dobou a ti slabší vyhledávají únik. Za tím účelem se obracejí k alkoholu nebo drogám. Unikají z životní reality do omámení a vytvářejí si tak své vlastní osobní blaho. Někteří k tomu používají hmotných prostředků, alkoholu nebo drog, jiní si své únikové blaho vytvářejí tím, že konají nějaká špatně pochopená jogická nebo mystická cvičení.

2) Krise v duchovním myšlení: Ti, kdo začínají aktivní cestu, pomalu se vzdalují kritického bodu na přelomu druhé a třetí vývojové fáze, ale zatím jsou mu ještě příliš blízko, než aby mohli uniknout jeho vlivu. Když se k tomu přičte přelom doby z dostředivé do odstředivé, je to přece jenom silný vliv, který i u nich způsobuje krisové období. Stará doba nese dostředivost, v ní se duchovní lidé starají převážně o sebe, o svůj vývoj, o své blaho, bez zřetele nebo jen s malým ohledem na celek. Jejich stanovisko je více-méně centrické. Nová doba působí zatím jen slabě. Protože je její charakter odstředivý, působí naprosto opačně a už její slabý počáteční vliv vytváří v náboženském pochopení chaos a znamená tudíž krisové období na duchovní cestě. Lidé nejsou stejní. U někoho se krise projevuje více, u jiného méně, dle jeho stupně vývoje.

Zamyslíme-li se nad současným stavem předkládaného duchovního vědění, neunikne nám analogie se současným hmotným myšlením a postojem. Na obou stranách je ego. Jenom já a o celek se nestarám. Duchovní učení upadá do nevědomosti, do bezpodstatných frází, nezná pravý výklad starých a dobrých nauk, a ve většině případů vyžaduje místo jasného pochopení pouze slepou víru. A tak, jako v hmotném myšlení hledají lidé únik v drogách a stávají se narkomany, tak i v některých nepochopených duchovních směrech se snaží lidé o únik.

V nepodstatném domnění, že konají vysokou duchovní disciplinu, uvádějí se autosugescí do svého stavu blaženosti, ve kterém rádi setrvávají a unikají tak životní a duchovní pravdě, kterou v chaosu doby nedokáží nebo nechtějí pochopit.

Kritické období přechodu dob je velkou zkouškou na lidský vývoj. Dokáže se lidstvo vyrovnat a opět usměrnit do rovnovážných kolejí? Nebo se stane to, že na straně hmotné zničí celý život na planetě a znovu se začne od první buňky, aby se vývoj dostal opět k obdobnému tvoru, jako je člověk, a aby se znovu započal pokus přejít s tímto inteligentním tvorem krisový vývojový bod. A na straně duchovní dokáže člověk otevřít oči a uvědomit si slabost a mnohdy bezpředmětnost, do kterých více nebo méně klesly mnohé dosavadní nauky? A dokáží lidé zanechat smlouvání a podívat se pravdě nového duchovního myšlení kriticky do tváře?

Bude-li se mnohý dosavadní duchovní učitel nebo mistr dívat na život pouze z úzké posice tohoto svého momentálního života, bude pro něho těžké opustit to, co doposud hlásal, a sestoupit na stupeň posluchače a žáka. Ve starém učení znamená učitele, a mnohdy od nevědomců obdivovaného zasvěcence. V novém žáka. Pro mnohého se může zdát výhodnější bojovat za své staré, dostředivé a pomalu přežité, ale být představitelem něčeho, – než hledat pravdu a uvědomit si, proč je na světě.

Uvědomme si znovu, že člověk tvoří střed vývojové řady bytostného života. Je to největší a nejnáročnější doba ve vývoji bytostného bytí. Taková, jako je nyní, může pro nás lidstvo přijít jen tehdy, sejde-li se tak důležitý zlom vlivu planet se středem vývoje bytosti. To je pro nás právě nyní. Přejdeme hmotně i duchovně? Je to možné. Stačí jen správně myslet, poznat a uplatňovat životní zákony na sobě i v běžném životě, zanechat jen slepou víru a už jednou nastolit kritiku. Nekoketovat s duchovními směry, ale vážně se nad nimi zamyslet a zavést mimo rozum i moudrost do lidských záležitostí hmotných i duchovních.

Jinak není možné zdolat kritické období a přejít tuto hranici.

J.Z.