 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 2. 2. 2024Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Přepis videa:Pěkně vás zdravím, dobrý den, naše Duchovní universita (nultý stupeň) může začít. Pěkně vás zdravím ještě jednou. Tak, ano, ano, ano, ano. Takže.
KOMENTÁŘ TP K DOPISU (o roku Josefa Zezulky): Zmiňujete, že tento rok je rokem Josefa Zezulky (to je pravda - 2024) a navrhujete nějaké propagační materiály, a tak dále. No, uvidíme. Nejbližší setkání je 30. březen - to už je za chvilku, to uteče jako voda. A hned potom (někdy v květnu) se chystá zatím tajný výlet. Ale můžu prozradit, že to bude po Čechách, takže se nemusíte bát, že to bude daleko. A hned po prázdninách už se rýsuje další nějaká taková akce. No a mezitím ještě uvidíme, co se podaří, no. Zezulka má 112. výročí od tedy narození, máme tady 30 let university (to už je také hodně let) a mnoho dalších výročí, i když neúplných. Takže, uvidíme, jak tento rok nám bude hezky sloužit.
KOMENTÁŘ TP K ČLÁNKU (o Pompejích): Ježiš, článek. Nevím, jestli jsem oprávněný to komentovat. Není ani z čeho. A co nám v tom článku tvrdí? Pompejská kletba nosí smůlu. Takže - suvenýry, kameny ze zajímavých míst... Zřejmě tady varují, že to nosí smůlu. Příběh jedné nejmenované turistky, no... No tak to já těžko můžu komentovat, leda, že bych si odvezl z Pompejí kus pemzy (a to bych ani nechtěl). Takže, článek nemohu komentovat, protože k němu nemám dost odpovědných zdrojů. No, koneckonců, ptáte-li se na možnost spojení nějakého osudu nebo osudových změn (zvratů) v souvislosti s nějakým předmětem, no, o tom se mluví už dlouho. Tvrdí se, že Titanic vezl jeden velký diamant. A tvrdí se i další věci. Asi jedno z velmi silných svědectví je historie vozu (takový krásný velký vůz), v kterém byl zastřelen arcivévoda Ferdinand Gavrilo Principem. To byla velmi kuriózní situace tenkrát, to už jsem vám snad jednou říkal. Když se mělo vyvraždit půl Evropy, tak se to prostě muselo stát. A on v podstatě ten atentátník neuspěl, a tak šel do kavárny si dát kafe nebo co. A ten český řidič toho arcivévody to spletl a zajel do ulice snad slepé. A když se vracel zpátky, tak Gavrilo uviděl, že má svůj cíl přímo jak na dlani, a tak vykonal svůj čin. A pak už to šlo svým tempem, kdy přes veškeré dobré úmysly se pomazané hlavy Evropy a Ruska nakonec dohodli na tom, že si zatřepou chřtánem - a ta jatka mohla začít. Takže, vidíte, jak je to vlastně nepravděpodobné. Sám atentátník se rozhodne, že už teda jako bohužel - a přitom ono ne. A pak přes několik těch stupňů (tedy odmítnutí toho vyšetřování rakouskou vyšetřovací komisí, a tak dále) nakonec vzniká... A to ještě nebyla válka, to ještě se muselo dál rozvinout. Oni byli docela jaksi spřízněni mnozí z těch vedoucích Evropy. No, byl to docela smutný příběh samozřejmě, jak jinak, no. A ten automobil (proto o tom mluvím) později se stal majetkem několika lidí a /Máme tady Vánoce, tak./ všichni špatně skončili. Já už si nepamatuji přesně tu historii, ale myslím si, že jednoho dokonce to auto přejelo nějak nebo jinými způsoby ti lidé prostě utrpěli úhonu. Známý je příběh také faraonův (který se zpochybňuje anebo se vydává za prostý důsledek nějakých plísní nebo jiných nemocí), kdy se tvrdilo, že někteří z těch, kteří otevřeli hrobku jako první, nedopadli úplně dobře. Každá věc má svoji historii, má svůj vliv. A není to jenom černé a bílé - že tohleto je špatná historie a špatný vliv, a dobrá historie a dobrý vliv. To je ještě mnohem složitější. Ale přesto - v tom rozsahu těch možností musí být jak nalevo, tak napravo. A tak některá řekněmež hmotná rezidua jsou někdy skutečně spojena s nějakým osudem. A to možná ani ne tak, že by jej musela nutně přinášet jako kletbou (protože kletba existuje). Máme i možnost, že je součástí nějakého sledu událostí, které se nacházejí z nějakých důvodů při sobě. Anebo je to kletba, která může někdy velmi postihnout ten svůj cíl - těžko říct. /Jani, já jsem tady utrousil nějaký papír. Poprosím tě. Netuším, jestli je to dotaz, ale poprosím. Ano, děkuji./ Člověk nemůže žít ve strachu, že bude uřknut nebo že se něco stane. Ale rozumný člověk ví, že to je a že to existuje. Mimo jiné i proto, že jak nás učí obory hmotné vědy, tak nic na světě se neztrácí a všechno je z něčeho. A tak, jestliže tu je v oblasti hmoty nějaké faktum... Třeba to dříví v lese a ono shoří, tak tu vznikne ten uhličitý nebo uhelnatý nebo jaký a vznikne tedy i mnoho dalších, někdy záleží na tom, jak je to naplněno dalšími atomy. No a je to něco z něčeho, má to svoje pokračování. A tak i v oblasti ducha (mens), který byl tak dlouho Popelkou v moderní historii této úžasné civilizace, která začínala parními stroji a sebezahleděním, aby teprve v posledních letech pochopila, že svět je jiný a složitější, než si doposud myslela. A tak je úkolem stejné vědy, která na počátku napáchala tolik, tolik jednostrannosti, aby nyní tu jednostrannost znovu rozpustila. A už se to děje, protože ty jaksi úspěchy jsou - veliké postupy, vynálezy, poznání, no. A tak do toho patří i to pochopení, že je-li zde nějaká třeba myšlenková fabule (myšlenka), tak že to má svoji sílu rozdílnou. Protože budou-li myslet dva lidé, tak u každého to bude jiný dopad. Je tady oblast, kterou nazýváme magií, která souvisí velmi také s tím myšlením a která může být jak tedy k dobrému, ke špatnému - ale obojí není úplně dobře. I když magie je součástí života a nelze bez ní... Chci-li pohnout rukou, tak musím na to pomyslet. A to už znamená, že se rozhoduji a že něco konám. No, takže, myslím si, že lze mít před těmito věcmi úctu a jaksi "nedráždit hady bosou nohou". /Máme podruhé Vánoce./ A kdyby... Teď mi to uteklo, no. Kdybysme se měli rozhodovat třeba o návštěvě nějakého místa nebo o třeba usídlení se v nějakém místě, bylo by asi rozumné, se i zabývat tou historií toho místa. A to mimo jiné i proto, že duchovní síly nejsou závislé na hmotě, přetrvávají v čase a v některých případech mohou být velmi silné. To jsou v těch řekněmež lehčích případech takové ty řekněme nějaké zážitky, které máte, kdy se něco jakoby kvazi objeví. No a v těch horších případech jsou to již velmi agresivní děje, které naštěstí v těch milionech historií, které se stanou, jsou opravdu vzácné. Ale i ony existují. Je to tedy i určitý vliv, který potom působí na třeba ty bydlící a může být přenesen i do jejich dnešního života, vnímání světa, sklonům k depresím a vůbec způsobu, kterým přemýšlí. Vidíme to třeba v oblasti mnohem těžší - a to jsou příběhy zločinu, který vykonají duševně narušení jedinci, kteří trpí jaksi často kombinací duševních nemocí a kdy jim "to něco" našeptává, aby cosi vykonali, a tak dále. A může to být v některých případech i tak, že ten duchovní v uvozovkách "rádce" může přisednout právě v souvislosti s nějakým místem. Lidské dějiny jsou plné, plné velmi nepěkných dějů. Téměř nenaleznete místo, které by bylo uchráněno před silami temnot. Všechny ty nejrůznější osobní příběhy nebo celkové příběhy na úrovni rodin, států a koneckonců i celého pokryvu planety (ale ty jsou naštěstí ještě vzácnější). Kdybysme se měli zeptat dinosaurů, jak vnímají tu svoji dobu, asi by to nehodnotili moc dobře, viďte. A ostatně všichni ostatní (mimo těch nejmenších). Takže, musíte si sami udělat vlastní obrázek. Občas se dají získat nějaké informace, tak se zamyslete nebo si zjistěte, jestli jsou reálné, jestli ty informace nejsou jenom fake. Já nevím, někdy je to až úsměvné. Na předhůří Jizerských hor byla chaloupka a v té vám začalo strašit. Tak se to jali zkoumat policisté. No, dopadlo to zbabělým útěkem z oné místnosti. Protože to "něco", pokud si dobře vzpomínám, zaplňovalo tu místnost nějakým čmoudem, také smradem a taky to stahovalo peřinu - a to už bylo moc, tak utekli. Takže, až z vás bude někdo stahovat peřinu, tak se zamyslete, kdo by to mohl být. Těch příběhů je hodně, jenom se je nedozvíte, protože tato společnost je dlouhá léta (ať už z důvodu marx-leninismu či z jiných důvodů nebo standardního vědeckého názoru) velmi silně nepublikovala, protože to nebylo jaksi moderní. Naopak, bylo moderní nepravosti sezóny tepat (společně s panem Suchým). No, takže, dávejte pozor a nebuďte ustrašení. Všechno má své místo a taky svůj dopad.
DOTAZ: Proč mám špatné vlastnosti? Jdou samy a rychle je získáme? A na dobrých vlastnostech o nápravě chyb musíme pracovat i několik životů? ODPOVĚĎ TP: Já tady vidím jednu špatnou vlastnost (a je to jenom podezření), že se hodnotíte až příliš negativně. Tedy, že na jednu z bytostí se díváte až s příliš velkým despektem. Protože z toho trochu vnímám takový ten postoj sama k sobě. Takže, možná, že je to pravda. I tak, dobře, to se musí všechno zpracovat. Všechno už tu bylo. No tak co s těmi vlastnostmi? Chci-li něco měnit, tak to už je dobré. Dokud ještě nevím, že bych mohl něco měnit, to je mnohem horší - protože "blahoslavení chudí rozumem". A tak už jenom to, že člověk něco takového vnímá, je určité vítězství. Ovšem na druhou stranu to může vést až k tomu postoji toho sebeponižujícího, který říká o sobě, že je na nic. No, klidně může být trochu, ale nikdo není na nic, rozumíte, a tak dále. Když se příliš zaměříme sami na sebe, taky to může být už špatně, protože pak nevyřešíme nic. Schopnost sebevidění, sebereflexe samozřejmě je u každého jiná. Jsou lidé, kteří jsou mistři světa a jediná šmouha, která by se jen řeklo, že mají, by okamžitě vyprovokovalo velmi zuřivý odpor. No a jsou lidé na druhé straně, kteří si myslí, že jsou k ničemu - no a to je skoro stejně špatně. Podívejte, pracovat budete (jako my všichni) stále. Nejde o několik životů a několik špatných vlastností. Vývoj je o tom, že se vlastně uspořádává ta množina, kterou máme zpracovat. I když budete na konci této cesty řekněmež úplně již vyladěni jako lidé, stejně budete jen předobrazem dalšího vyššího stupně a pak dalšího. Takže, nebojte, je co dělat. Jako každý nižší tvor, nemůžete chápat, co je součástí vyššího druhu, než je váš. Stejně, jako nemůže pes chápat nás (nebo opička) v plnosti. Může se opičit, může získávat, ale nemůže plně pochopit svět člověka. Tak ani člověk nemůže pochopit svět vyšší bytosti, než je tento druh a ještě vyšší a ještě vyšší. Ve své omezenosti se domnívá (na základě jen několika málo poznatků, které zatím získal z přírody), že už je ten nejvyšší. Pasuje se na pána tvorstva, pasuje se na člověka rozumného, který už téměř všechno objevil. No a to je známka právě té primitivnosti, protože moudrý ví, že za těmi dveřmi jsou další a další. Takže, nerad bych se mýlil. Zbavte se určité tenze, že všecko musí být hned. Radujte se z každé změny, kterou uděláte. A změna je to, co si nepřipravíte - ono se to objeví a vy pak najednou vidíte, že jste trošku jiní, že jste udělali něco milostivěji, lépe, než byste udělali třeba loni. Že jste nějakou situaci vyřešili lépe. Ne třeba dobře, ale lépe. Jsou to krůčky, po kterých jdeme. Takže, jenom klid. Takže, podívejte se na sebe i trochu jinou optikou. My všichni jdeme. To tedy neznamená, že vývoj není, že se neměníme, že se nemůžeme měnit někdy více aktivně, jindy méně. Je to o poznávání sebe, jsou to cesty těch základních otázek. A ony postupně přinesou odpovědi na té úrovni, kde stojíme. A pak přijdou vyšší a ještě vyšší. Mít v lásce svůj úkol a úděl, který není malý - je to naplnění vlastně cesty života v rodu Homo, která se musí jít úplně stejně, jako cesta života žížaly anebo rododendronu. A po nás přijdou cesty zas jiné, stejně jako dneska už mnohdy, což je i chyba - člověk asi tu cestu té žížaly těžko pochopí. Ale správně by každý vyšší stupeň měl mít v sobě i ty stupně nižší. Tedy schopnost pochopení, zaujmutí lásky k tomu nižšímu životu a jeho potřeb, jeho třeba starostí, a tak dále. Když se to úplně nepovede, je na světě průšvih. Protože ten tvor přestane žít v souladu s tím, co je jeho matkou skutečnou, co je jeho životem, co je jeho svým způsobem nejzákladnějším problémem. Málokdy pochopíte, že je to třeba mravenec, včela nebo nějaký jiný tvor nebo rostlina, protože vás tato epocha trvající několik tisíc let vychovala jako určitým způsobem vyhraněné zástupce života. Paradoxně, čím výš budete, tí víc budete v blízkosti všech těch ostatních a tím víc oni budou vámi. Zmizí ten nadhled, zmizí ta nevšímavost, zmizí schopnost dívat se na úmrtí třeba zbytečná (nižších, dětí, jiných tvorů) nebo něco jiného. Stane se to vaším. A když nebudete moci, alespoň nezhoršíte. Jistě, že v tom životě budete muset sledovat mnoho z toho, co nebudete moci změnit. Ale přesto - to, co můžete, toho je hodně. A to, jestli to uděláte, záleží na vašem nastavení, na tom, jak vnímáte svět, jaké máte srdce. Dokud nepřijde čas, tak holt to hovězí na česneku neopustíte. Ani vás nenapadne, že ten kus toho masa, který se škvíří na tom oleji, je částí dříve živé bytosti, která za velmi špatných podmínek vám věnovala to kilo, a tak dále. Je to věc, která je svobodná - vy rozhodujete. Ale jen se snažím naznačit, kam to vede. Čili, ne náhodou pohrobci ještě minulých velkých kultur, kterých už moc není (a dnes to mizí jak..., no), tak vám dávali poselství - nezabíjejte, buďte každému bratrem. Můžete-li, pomozte, nemůžete-li, neškoďte - tak, aby vám nebylo škozeno, aby vám mohlo být pomoženo. Vnímejte každého jako sama sebe, nečiňte druhým, co byste sami nechtěli, abyste sami zažívali - takové jednoduché primitivní věty. No, dneska v moderní době, já vím - "vrať se do hrobu", že. Ale to je otázka. Filosofie má tu výhodu, že si může počkat, že není závislá na tom prosazování nějakého vlastního názoru a že tedy ty věci plynou samy ze sebe. A když se stane někde nějaká chyba, no tak je opravena a jde se dál. Takže, nějak tak.
DOTAZ: Proč je rok 2024 rokem pana Zezulky? ODPOVĚĎ TP: To vás bere, koukám. No, proč to není rok 2014 nebo 2030? Jenomže rok 2014 byl jiný než rok 2024 nebo 2023, a protože ten čas, který začíná (čas transformace, který se naplňuje svojí vlastní dynamikou, logikou, silou), vytváří okamžik, kdy klíč zapadá do zámku. Vy musíte mít klíč a musíte mít zámek. Musíte mít taky dobu, kdy ten klíč má zámek otevřít. A tak ta chvíle nastala - tedy proto. Je chybou něco uspěchat, je také smutné něco prospat. Nebojte se, svět se nezmění, když rok bude rokem Zezulky, vůbec ne. A přesto je to důležité, protože v té velké skutečnosti se to již stane realitou - navždy. Ostatně, bylo to zde již dříve, protože - nemyslete si, že může se stát něco, co by nebylo. A tak v té velké skutečnosti osudu tento rok byl před tisíci lety, pětisty, před deseti, před rokem a je i dnes. A bude i za deset let, za tisíc let i za padesát tisíc let. Už o tom nebudete vědět vůbec nic ve své paměti, a přesto to bude reálné. Takže, tak nějak. Takže.
ODPOVĚĎ VÝROBCE (na dotaz na procentuality vína v tatarské omáčce): Výrobek téměř neobsahuje alkohol, pouze skutečně minimální obsah alkoholu - kolem 0%. Proto nedeklarujeme na obale. Bílé víno je jako vedlejší složka v ochucovadle. ODPOVĚĎ TP: Tak vidíte, my abstinenti a vegetariáni jsme opět o něco bohatší. Můžeme si dát tedy tatarskou omáčku. To je dobrá zpráva. Vidíte, nejsou jenom špatné zprávy. Ještě, aby tam nebyli ti brouci. No, doufejme, že ne. Ne abyste říkali někdy, že jsem řekl, že jsou tam brouci. Neřekl jsem to.
Děkujete a říkáte, že... DOTAZ: Vděčnost se dostává také po telepatické rovině. No, ale nedá mi to a je to napsáno. ODPOVĚĎ TP: Dobře, děkuji. Jistě, všichni vytváříme společný vlivový prostor a když na někoho myslíme v negaci, tak jej to poškozuje. Odtud mocná síla médií, která vás přesvědčí o nějaké naprosté pravdě, která je sice lží třeba (to je ta propaganda), ale přitom je to vnímáno a moduluje to postoj třeba. Krásné to bylo právě za toho nacismu, kde v podstatě ta síla té propagandy nastavila to uvažování těch milionů lidí většinově proti někomu. Ale totéž bylo kdykoliv jindy. Je to určitá lidská vlastnost - neschopnost myslet a cítit. No tak pojďme dál. Čili, patří tady i opačný prvek. Jestliže něco podporujete, tak to posilujete. No a teďka je otázka, co podporujete. Podporujete římské hry v cirku, kde se vraždí lidé, zvířata, a tak dále? No tak to podporujete i mentálně silou svých myšlenek, a tak dále. Podporujete spíše světlo? No tak je to také tak. Je to obecný princip.
Díváte se na společný duchovní obřad. PODĚKOVÁNÍ DIVÁKA: Působí to neuvěřitelně, pozitivně. ODPOVĚĎ TP: Až příliš mnoho chvály. Ano. To je různé, protože v těchto chvílích (jako vždy ve vašich životech) záleží na tom, jak pracujete s tou částí vaší bytosti, která je řekněmež více v oblasti emočního myšlení než v oblasti toho mentálního myšlení. Mentálním způsobem se věnujete realitě, kterou hodnotíte, přehrabujete, získáváte zkušenosti, poznatky. A pak je tu ten druhý svět, který má stejnou váhu i význam a který také potřebuje svoje nástroje. Jestli chcete zkoumat hmotu, tak pravděpodobně budete potřebovat mikroskop, voltmetr nebo nějaký jiný přístroj, kterým budete tu hmotu pozorovat. No a když budete chtít zkoumat oblasti duševní, tak to asi tím voltmetrem nepůjde. To je na té druhé straně, tak budete muset užít darů ducha. A uplatňuje se to i třeba při duchovním obřadu. To není o tom, že máme zbožňovat někoho jaksi hmotného, to v žádném případě. Ale je to proces, je to nástroj. A my se máme obracet k tomu, co je zdrojem. Samozřejmě, že když jste zapojeni do svých běžných běhů myšlenkových, tak asi dost těžko dojde k nějakému propojení. Prostě těch pár minut odsedíte a jde se dál. Chcete-li ale vejít tam, kam je nasměřováno, musíte klepat, aby vám bylo otevřeno. A tak všechno záleží na vašich srdcích. Je to emoční oblast. Je stejně naprosto reálná jako ta hmotná - naprosto. Je provázena vlastně stejnými zákonitostmi, jen obrácenými do ducha. Jsou to vlastně dva světy jednoho základu. Hmota i duch jedno jsou, jen opačného znaménka. Jak nahoře, tak dole. Čili, stejné zákony hmotné platí i v duchu - zákon zachování energie, zachování hybnosti a další a další, je jich mnoho. Když vám zkolabuje autobus a budete ho tlačit a budete jeden, no tak když to nebude z kopce, tak ho neodtlačíte moc daleko. A když vás bude 20, tak ho potlačíte snadno, protože spojíte ty síly, a tak dále. Aby došlo k něčemu, co je možno označit za výjimečné, zázračné nebo nějak jinak, musí to být tím osudem vlastně dovoleno. Musí tady být také ale i osobní zájem. Přesto třeba v té době vysílání Seance na Nově (to už je moc let, koukal jsem na toho chlapíka, ten měl hnědý vlasy a byl teda trochu jinej) - a tam vlastně... Já jsem to vždycky říkal, to jsou pro mě nejcennější případy, kdy jaksi skeptik, který přistupuje s velkou mírou jaksi pochyb, najednou třeba zažije něco, co... Protože on, přestože je skeptik, může být nadán, může být emočně vyspělý v tom emočním myšlení. A ono se to někdy prostě najednou projeví. No, takže, to je potom někdy docela legrace, protože se objeví něco, co on by za normálních okolností nikdy nepřipustil jako možné - a ono se to stane, no. Tak.
DOTAZ: Řekl jste před působením: "Rozšiřte vědomí". Nejsem si jistá jak. Můžete o tom říci něco víc? ODPOVĚĎ TP: No, zkusím to. To je přece jasné. Když budu tady stát na tomhle místě, budete tu vy, bude tu ta zahrada, ty stromy, ti ptáci co tam dneska už řvou. Bude jaro, slyšeli jste? No a teď - já můžu být ve stavu, kdy jsem zcela obrácen na sebe. Budu vidět jenom sebe, svůj problém, budu přemýšlet o sobě, a tak dále. A pak nebudu vnímat ani vás, vy tu budete štafáž. Nebo budu vidět třeba až na tu zahradu - ale to je pořád málo. A tak, když se vnímám jako bytost, tak můžu mít to, co vnímám jako sebe, úzké, široké, anebo dokonce velmi široké. To už ale byste museli jít duchovní cestou. Takže, zatím by stačilo jenom zapomenout na svoje utkvělé jaksi splazy myšlenek, které v té chvíli prostě pořád tam drnčí. Takže, s láskou a otevřeným srdcem se zklidnit, otevřít se, být přijímající, no. Napřed si musíte promyslet, jestli ten, kdo tam stojí, není náhodou podvodník anebo jestli to není nějaký manipulátor, který z vás chce něco získat. Anebo jestli vám ta věc má sloužit - vám, teď, tady. No a to stačí. A pak to budete cvičit různě - časem, opakováním, víte? To je to cvičení. Ono vás to povede samo. Řeknu vám tajemství - Alenka měla pravdu. Chápete? Čili, v každém bodu prostoru je průchod. Tam, o čem netušíte - kdekoliv, kdykoliv, no. Takže, ptáte se.
DOTAZ: Jak žít dobrý život? Vím, podivný dotaz. Možná nelze odpovědět krátce. ODPOVĚĎ TP: Dobrý je ten nejlepší, kterého jste schopni vzhledem k sobě. To znamená, že se to mění. Co u jednoho je dobrý, u druhého je málem a u dalšího zase málem. Když naplníte svoje možnosti, které máte a které nejsou nekonečné, tak bude dobře. Nějaké nedělní školy, nějaké předpisy a jiné věci nejsou úplně všespasitelné. Tak možná je dobré neškodit, protože budu věřit, že se to nemá. Na druhou stranu je to ale málo, protože bych to možná chtěl udělat, a neudělám to jenom proto, že se bojím. Takže, je to ukáznění. Navíc přinese řekněmež i reálnou část nadnesení vašeho osudového děje, které je ovšem špatné, protože jste se nezměnili. A tak to nadnesení neunesete a pak škodíte úplně jinde, jinak a víc. Čili, má to být po dvou nohách - levá, pravá, levá, pravá. Potom jste v bezpečí. Když se rozhodnete, že budete "óbr" duchovní a budete skákat jenom po jedné noze, tak to nedopadne dobře. V každé chvíli, každá věc, každá vteřina přináší možnosti. Můžete myslet tak, nebo tak (a všechno mezi tím) - a v tom se vyjadřujete a to je správně. Kdyby vám někdo dal ten nejlepší návod jak myslet, jednat, činit, tak by vám moc nepomohl, protože to musí být z vás, z vaší zkušenosti. A nebojte se. Jednak se to získává stárnutím (do určité míry), i když taky ne vždycky. Ono neplatí, že stáří je znakem jen moudrosti. A někdy je to dokonce ještě horší. Ale na druhou stranu - určitá zkušenost z toho plyne, no.
DOTAZ: Jak dobře vychovat syna? ODPOVĚĎ TP: Moc hezký dotaz. A jaký je ten syn, jaké má vlastnosti? Je spíše hmotný, nebo citlivý, nebo spíše duchovní? A teď ještě jak působit? Těžko budete úspěšní, když budete předepisovat nebo zkracovat cestu. Budete se muset leckdy dívat s láskou a porozuměním na chyby, které bude dělat. Ostatně jste je dělali i vy za mlada, víte, vzpomínáte? Pokud nejste úplně mladí, tak si určitě vzpomínáte, no. A vidíte, dneska je to jinak. Čili, je to o vztahu. Pokud je dobrý... A nemusí být dobrý také, víte? Někdy se ty dvě bytosti zrodí k sobě z nějakého důvodu a už od počátku si úplně nevoní. A jindy zase naopak. Vidíme to v rodinách, kde třeba má rodič vztah k jednomu potomku daleko větší než k jinému a nemůže si pomoct. No, kdyby věděl proč, možná, že by si mohl pomoct. Ale on to nesmí vědět. Co to je vlastně člověk? Člověk by měl mít vlastně v sobě zakódován vztah ke všemu živému i k druhým lidem. Víte, moc nám v tom nepomůže škola často, ani společnost, mnohdy ani rodina. A tak je to těžký úkol, tohleto řešit. Můžete být rodič par excellence, ale po prvním půlroce v takové školičce, kde se dítě setká s koncentrátem dalších řekněmež padesáti lidí a ještě dalších, kteří jsou nasednuti (protože těch kamarádů a strýčku a tetiček a tak a jiných lidí), no tak to je dost těžké. A vlastně záleží taky na tom vlastním základě. Nemyslete si, že to řešíte jen vy. Každá ta bytost přichází s nějakým vkladem své osobní zkušenosti - někdo jde touhle cestou, někdo jinou, někdo další. A z toho plyne i to, jak řeší v těch životech ty situace, jak se bude chovat, co bude dělat, k čemu bude inklinovat. A to si často nebude moct ani pomoct, víte? On to možná nebude ani vědět, proč se to tak děje. Jsou lidé, kteří mají dar řekněmež rovnováhy od přírody. Jsou lidé, kteří - ať bude kdekoliv, kdekoliv, jakákoliv výzva - tak vždy zvolí to černé řešení, to negativní. Vždy budou bojovat za ten pokles, za to... A oni to nebudou vědět, oni budou tak nastaveni. Když je poznáte, mohli byste dokonce už dopředu říct, jaké budou mít přesně postoje. Bude problém a vy už dopředu budete vědět, jak se ten člověk postaví, protože on vlastně nemůže jinak. No a nemá to nic co dělat se vzděláním, často ani s jinými bočními vlivy - je to vlastní nastavení osobnosti. Takže, to všecko budete muset zvládat nějakým způsobem. Někdy budete muset stát i stranou a ono se to časem zase vyrovná. Jindy... Nejlepší je vlastně moudré využití příkladů, ale také svým způsobem... Podívejte, když řeknete synovi, že tohle nemá dělat, no tak budete mít nějaký úspěch. Když mu to řekne jeho nejlepší kamarád - "no prosím tě, tohleto dělat, to je přece nesmysl" - no tak toho nechá během jedné vteřiny, no.
DOTAZ: Mám v tomto životě usilovat a hledat v minulých životech, nebo je to vlastně zodpovězeno zcela záměrně? ODPOVĚĎ TP: Jak kdo, jak kdy. Takže, spíš jinak. Pokud vyvinete nesprávné úsilí v nesprávnou dobu, nebude to úplně dobře. Pokud se to máte dozvědět, dozvíte se to vždy, přijde to k vám. Takže, určitá míra zvědavosti je jistě na místě, a na druhou stranu jaksi magie není dobrý prostředek. Čili, nehledat to za každou cenu. A já třeba patřím k lidem (když teda řeknu o své osobě), která o to neměla nikdy zájem. Prostě mě to tak nějak nepřicházelo. Věděl jsem, že to je, vnímal jsem to, jaksi respektoval, ale že bych po tom pátral, to ne. Kdoví proč. Třeba jsem se bál, co jsem v minulosti dělal nebo já nevím - prostě ne. A vidíte, mnozí jiní také dostali odpovědi (a to se ani neptali). Prostě se to stane, když má. Takže, nemusíte se bát, že je o vás špatně postaráno. Logika děje, kterou často ještě nevnímáme (ale která je pevnou kostrou, protože v tom osudu všechno je z něčeho, všechno nějak je upleteno z možností, které se naplňují), tak i toto je jedna věc. Někdy se snažíme najít útočiště v nějakém odkladu nebo jinak - ať už je to reinkarnace nebo osudy nebo něco jiného. Ale na druhou stranu je vcelku jedno, co jste dělali (to už nezměníte), ale je důležité, co činíte teď. Právě v téhle chvíli tvoříte další pokračování. Ano, motivy, poznání sebe - má to v tomto smyslu svoji výpovědní hodnotu. Když pochopíte, proč nemáte rádi třeba velké lodě, no tak dobře. Bojíte se velkých lodí, protože jste se třeba utopili nebo něco takového. Ztroskotali jste na nějaké takové lodi, tak se to vtisklo do vašeho podvědomí. A dnes, kdy už nic takového nehrozí ani se nestalo, vy nevíte proč, ale máte k tomu určitý vztah. Ale i to musíte vyrovnat. Děkuji. Tak, to už jsem povídal. Kolik máme hodin? Děkujete za zodpovězení dotazu o "hořícím keři".
DOTAZ: Mám prosbu. O "hořícím keři", pokud je to možné, bych ráda slyšela více podrobností. Co je to za techniku? Souvisí to tedy s nadšením pro věc? Proč skoro o ní nikde není... Ve vyhledávači jsou většinou obrázky keře, který hoří, a vedle třeba nějaký svatý. Kde se mohu dozvědět případně více? Děkuji. ODPOVĚĎ TP: To je podobné, jako se Svatým grálem - všichni o něm mluví, a nikdo ho neviděl. Ale ta symbolika je přece jasná. Poznáte to až v době, kdy začnete cvičit duchovní praktika. Pak pochopíte význam těch slov a i to místo, k čemu je tato myšlenka věnována. Během těch cest, kdy se z pasivního člověka ve správný čas začíná pomaličku rodit vědomá, inteligentní a vyvážená bytost, která směřuje k meditacím, tak v tomto čase je jeden z úkolů, abyste naplnili ten symbolický obraz. V té době už nebudete v pokušení zneužívat představy nějakého keře, protože duchovnost není o věcech. Ale vy... A to bylo v každém náboženství, v každé filosofii, protože je to obecná vlastnost, kterou potkáte na cestě. Prostě když jdete někam, tak jdete nějakým konkrétnem. Často na základě i špatných zkušeností lidé se domnívají, že duchovní cesty je jakýsi proces "cochcání" ("cochcárna") a že je to takové trošku jakoby neurčitě vágní. Ale ono to tak není. Přes všechny ty špatné zkušenosti, které můžete mít se zástupy nevědomců, kteří chtějí něco znamenat, vytvářet nějaké kulty, nějaké úžasné osobní věci, tak přes to všechno (a že je toho většina) existuje i podstata všech těch věcí. A ta je stejná kdekoliv, kdykoliv, byla stejná před tisícem let a bude stejná za sto tisíc let. Je to něco, co bysme mohli označit jako duchovní přírodní zákon. A tak k jednomu z těchto zastavení patří i obraz toho hořícího keře. On samozřejmě, jak už jsem řekl, hmotně nemá význam. Stejně jako nějaká "štamprdle", těžko bude mít význam, který je v tom symbolu použit. Všichni, kteří jdou po té cestě, všichni ti bratři, sestry, už rozumí. Ti, kteří ji teprv nastupují, budou rozumět také, jen trochu později. Souvisí to tedy s cestou vašeho ducha. A ten, kdo je probuzen, tento stav zrealizuje. Nemusí o tom nikomu povídat, nemusí se vytahovat - to není potřeba. Odvíjí se v oblasti, která je na hony vzdálená běžným představám člověka, který řekněmež buďto nemůže nebo neměl dost (i pokud mohl) v té chvíli té motivace nebo chuti jít. Přesto, cesty jsou dobře udržovány už po statisíce a miliony let. A nejenom zde, ale v celém vesmíru, protože nic, co je, nemůže být jen někde - je to zákonitost, je to všude. A tak, jsou-li lidé v celém vesmíru (a oni jsou), všichni se obrací k určitému konání. A jedním z těchto konání je to, co označujete za "ohnivý keř". Pokud by byl nesprávně uchopen, povede k vaší destrukci. A tak se odvíjí tato zkušenost u těch, kteří došli, a ne u jiných. A tak to musí být. Znali jsme i období, kdy lidstvo nebo lidé v některé části světa třeba více bloudili a zneužívali posvátné duchovní zákony ve smyslu svých nízkých okamžitých představ. Tam to nevedlo k dobrému. Všechno se ale napraví, jinak to nejde. Takže, "ohnivý keř" není o hořícím keři, je to symbolické. A ten, kdo jej potká, o tom nebude mluvit, ale bude to žít, bude to jeho součást. A bude to jistě velké, bude to... No, každý přívlastek je vlastně zbytečný - bude to normální v té chvíli. A jiní budou konat, co budou moci, aby ten stav ponížili, poškodili, vyložili špatně nebo jinak nebo cokoliv. Bude je k tomu pudit jejich vlastní temnota. Čili, "hořící keř" potkáte na cestě za světlem, které je mnohem vyšší než všechno to, co můžete najít v knihovně. No, takže, asi tak. Ve všech kultech (od křesťanských, jiných) byli jedinci, kteří bez ohledu na to hlásané často i nacházeli cestu. Buď tak, že jim byla dána vyšším principem, nebo tak, že byli nadaní a tu cestu dokázali pochopit a odkrýt. A často jejich bratři konali daleko slaběji. Ale v těch generacích se vždy našli ti, kteří to dokázali. Ti pak nebojovali mezi nějakou naukou svého náboženství, protože vnímali jednotu. Ti, kteří byli velkého srdce, nakonec neviděli rozdíl mezi, já nevím, křesťanstvím (řekněmež mnohým z toho, co přináší) nebo hinduismem (mnohé z toho, co přináší) nebo já nevím, jaký jiný postup - v těch svých nejčistších dobách. Nezapomeňte, že každá věc má svůj rozvoj, i svůj pád. A tak jsou doby, kdy bylo mnoho světla, a jsou doby, kdy bylo mnoho tmy - a to pod stejnou nálepkou, víte? Úplně stejnou, no. U nás v křesťanství bysme možná udělali lépe, kdybysme nechtěli tolik získat hmotu za cenu vražd (dětí, žen), válek, ale chtěli jsme získat ducha, kterým ten Ježíš byl - stejně jako všichni ostatní. My jsme se rozhodli pro hmotu, vlastnit to místo. No a to by určitě bylo příjemné, ale zase ne úplně v souladu s tím, co ten odkaz toho velkého přinese. Ten můžete vnímat na Filipínách nebo na Azorách nebo kdekoliv jinde, no. A tak dále, a tak dále. Tak jenom několik poznámek k tomu tématu, tak.
|
