Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY II

3 ÚVAHY

VÝVOJOVÁ DUCHOVNÍ FORMA

To, čemu říkáme duchovní cesta, je normální a životně zákonitý vývoj živé bytosti. Celé Tvůrčí dílo, které nás obklopuje, a do kterého jsme osudově vsazeni, i my sami, i každá jiná živá bytost, to vše se v postupu času vyvinulo a dále vyvíjí.

Každá živá bytost začala svoji životní pouť jako nejnižší životní forma. Umírala a znovu se rodila, získávala zkušenosti, rostla a stálým postupným přerozováním se stávala složitější.

Každá bytost, pokud je právě zrozena v těle, skládá se z těla, psychické části a z vitální části. Jak se vyvíjí ve své psychické složce (můžeme též říkat v duchu), tak se současně vyvíjí tělesně i vitálně. Její psychická forma se mění, roste a zkvalitňuje se a bytost tak postupuje ve vývojových zoologických druzích od nepatrného elementáru k vyšším a vyšším druhům až k člověku, a v budoucím čase bude postupovat dále od člověka k vyšším tvorům, protože vývoj se nezastavuje.

Vyšší bytosti se navzájem liší od nižších počtem určitých vlastností a jejich kvalitou. Psychická forma nižších bytostí je jednodušší, vyšších je složitější. Bytost se přerozuje ve svém zoologickém druhu několikrát, než se její psychická forma natolik zušlechtí, aby se mohla rozvinout další vlastnost, která z dosavadní bytosti tvoří bytost o stupínek vyšší. Čím je bytost vývojově vyšší, a tedy složitější, tím opakuje zrod do svého druhu vícekrát. Je to proto, že na složitější bytosti je více práce s propracováním vlastností než na jednodušší. Na příklad pokud je bytost v životě červa, má malý počet zrodů ve svém druhu. Když pak přestupuje dále do vyšších, má druhových zrodů více. Více jich má v hmyzích životech, ještě více v savčích, více např. v kočce, psu, ještě vícekrát se rodí, pokud je opicí, a když potom přichází do člověka, zrozuje se do lidského druhu mnoho a mnohokrát. Pak je její psychická forma složena z mnoha vlastností. Má jich nejvíce z dosud žijících živočišných druhů. Pak vyžaduje mnoho a mnoho životů, aby zkušenostmi mohla vlastnosti zušlechťovat, rovnat a ladit, aby jednou mohla jít ve vývoji dále do vyšších tvorů, než je člověk.

Lidská psychická forma má stejný počet stejných vlastností u člověka primitivního jako u geniálního. Stejný u barevného jako u bílého, stejný u dobrého jako špatného, u geniálního jako u idiota. V lidské podstatě jsou si všichni lidé rovni. V čem tedy jsou lidské rozdíly?

Přichází-li bytost poprvé do lidského života, má svoji psychickou formu různě vyladěnou a v disposicích různě směrovanou. Je to prvotní, prostý člověk. I tito lidé se od sebe trochu liší. Ten malý rozdíl je způsoben vlivy dřívějších životů, kterými bytost procházela. Neubíraly se všechny bytosti přesně stejnou cestou.

Nyní začíná bytost nový způsob života, lidský. Získává prvé lidské zkušenosti, zabydluje se v lidském rodu, přizpůsobuje se novému druhu. Polidšťuje se. Žije poprvé lidský osud. Po čase dožije část osudu v těle a zemře. Odloží pouze tělo, tělesné vnímání, tělesný životní styl a začíná žít svoji druhou část lidského života, bez těla. Po nějaké době, když končí její celkový osud tohoto života, přichází do jakéhosi spánku a z toho přechází do nového zrození druhého života, do dalšího lidského zrodu. Béře na sebe nové tělo novorozence a nový osud, který bude dále žít. Začíná s novým mozkem, přijímá nové zkušenosti z jiného lidského prostředí. To, co získala a propracovala v minulém životě, z toho mnohé zůstává v jejím podvědomí jako její majetek. Po čase opět zemře a po projití života bez těla znovu se přerozuje do dalšího osudu. Tak přechází ze života do života, získává zkušenosti a vývojově se mění.

Asi tak polovinu lidských zrodů jde vývojem pasivně. To znamená, že je měněna zákonem odrazu. (Viz přednášku o vývoji.) Další polovinu, když je již bytost vyspělejší, přechází pomalu na vlastní aktivitu, kterou působí dobrovolně na svoji postupnou změnu. A zde říkáme, že nastupuje duchovní cestu. Je to dobrovolné poznávání a změna, která z tohoto poznávání vyplývá. Jak taková změna vypadá.

Nyní se budeme zajímat o psychickou formu, která vývojem došla již do řady lidských zrození, tedy která se již zrozuje jako člověk.

Představme si obrazně lidskou psychickou formu jako živý útvar, který je složen z mnoha buněk. Počet buněk i jejich druh je zde stejný. Na této formě je pracováno (ať už pasivně zákonem odrazu nebo aktivně dobrovolnou změnou). Myšlené buňky zde představují vlastnosti. Postupným průchodem různými osudy, to znamená přerozováním se ze života do života, je na těchto vlastnostech pracováno. Jsou zušlechťovány, některé postupně posilovány, jiné oslabovány. Změnou názoru, který vyplývá z dokonalejšího pochopení životních zákonů, jsou tyto obrazné buňky přelaďovány. Dále jsou přeskupovány a celek je laděn do rovnováhy. Rovnováha v názorech a vlastnostech, rovnováha v celém myšlení a pojetí životní skutečnosti je ideálem a duchovním cílem.

Z toho vidíme, že se psychická forma stále mění, a sice tak, jak je na ní pracováno, nebo jak na ní člověk dobrovolně pracuje.

Jsme lidé různí. Dobří a špatní, slabí a silní, naivní a rozumní, nekritičtí se slepou vírou a kritičtí, vyspělejší na své cestě a méně vyspělí, někteří, kteří jsou schopni pouze věřit, na rozdíl od těch, kteří si již chtějí životní pravdy zákonitě zdůvodňovat, a ve svém vědění mít větší pevnost. Mnozí, kteří své vlastnosti nemají vyvážené, na rozdíl od jiných, kteří se již o tu rovnováhu snaží. Jsme zkrátka velmi různí. Ani dva nejsme na světě stejní.

Když v lidském přerozování končí období, kdy člověk postupně začíná odcházet od pasivního vývoje a kdy se pomalu v jeho žitých osudech počíná projevovat vývojová aktivita, – kdy pomalu začíná brát svůj vývoj do svých rukou, znamená to pro něho určitý otřes. Protože si nepamatuje na své minulé životy, a tedy ani na cestu, kterou procházel, ani si tento otřes neuvědomuje. Ale on přece je, a působí svým způsobem.

Člověk se v této fázi začíná zajímat o chápání, které se docela nepodobá dosavadnímu pětismyslovému, které se u něho vztahovalo převážně na hmotné poznatky a hrubé hmotné okolí. Počíná chápat, že je něco více, než co nám předkládají naše smysly, nebo že je to ještě jiné, dokonalejší, než jak jsme schopni vnímat. Jeho postoj a myšlenkový postup se stávají více filosofickými. Samozřejmě, že toto vše se vyvíjí postupně v mnoha zrozeních.

Zpočátku člověk o duchovních pravdách rád slyší. Rád se o nich informuje, a obyčejně je béře nekriticky, slepou vírou. Tápe v různých náboženských názorech a spekulacích a nemůže ještě odlišovat pravdu od klamu, a hloubky od naivních mělčin. Přiklání se k různým písmům a jejich různým vykladačům. V této době se klamně domnívá, nebo ve svém sebeklamu určitě ví, že je duchovně sám na výši, a že náboženský směr, který mnohdy náhodně přijal a vyznává, je ten nejvyšší a nejlepší, a jeho naivní interprety má za velké zasvěcence. Je to doba, obrazně řečeno, lidské duchovní puberty.

Postupem dalších životů se jeho postoj prohlubuje. Stává se kritičtějším, více přemýšlí a více se přibližuje k rovnováze mezi svým „vím“ a „věřím“. Prostě pracuje na své psychické (nebo mentální nebo duchovní) formě.

Ale není sám, kdo na ni působí. Jeho je jenom snaha, která je na duchovní cestě motorickou silou, a ta také může být silnější nebo slabší. Na psychické formě člověka pracuje současně více činitelů.

Jsou to především vlivy, které působí jaksi z boku, nepřímo, a kterým více nebo méně člověk podléhá. Jsou to vlivy různých nábožensko-filosofických nauk a kultů, vlivy společnosti a doby, do které je právě člověk zrozen, vlivy jednotlivých učitelů s jejich názory, kteří člověka poučují, vedou, vysvětlují, radí nebo i zastrašují, kteří se snaží mnohdy za každou cenu prosazovat svoje názory, jsou to také vlivy čtyřech základních dob, které ovlivňují život na naší planetě, které se střídají po 6 000 letech, se svými doplňujícími vlivy, které jdou po 2 000 letech. (Viz přednášku o 4 základních světových dobách.)

Člověk sám tedy není jediným činitelem, který pracuje na své psychické formě. Je vývojově počáteční nebo vyspělý, silnější nebo slabší, a dle toho reaguje na tyto vlivy, které působí na změnu jeho psychické formy. Někdy tyto vlivy napomohou, ale někdy také uškodí a deformují. Jestliže je nežádoucích deformací více a nebo jestli je výsledná deformace větší, protahuje se počet zrozování, aby mohla nastoupit náprava. Také se zhoršují osudy, protože je nutně sesilován zákon odrazu a v osudech se množí nápravné situace, které mají nežádoucí deformace likvidovat. Zde se nejvíce projevuje krisové období bytosti v jejím vývojovém zlomu z pasivního do aktivního vývoje.

Člověk není ve vývojové zoologické řadě příliš vyspělým tvorem, jak se mnoho lidí domnívá, a jak to učí některé náboženské směry, které chtějí býti líbivými, a proto nemůže být jeho bytostný vývoj plynulý. Každý děláme chyby, které způsobují menší nebo větší vývojové výkyvy a někdy až deformace v naší psyché. Jinak to ani nejde. Jde jenom o to, aby deformace nebyly příliš velké, nebo aby nebyly přímo v základech naší osobnosti, jak se mnohdy stává.

Nyní pomineme působení samotného zrozence na jeho vlastní psychickou formu a budeme se zajímat o některé z těch bočných vlivů, o kterých jsem se právě v přehledu zmínil.