3 ÚVAHY
VÝVOJOVÁ DUCHOVNÍ FORMA
Vliv nauk a kultů
Připomeňme si přednášku o čase. V základě není čas. To, co pro nás jest, – co existuje kolem nás i v nás, – čeho jsme součástí, to, čemu říkáme realita, tomu v celku říkám „Tvůrčí dílo“.
Představme si, že leží před námi, věčné a nekonečné, bez pohybu.
Díváme se na ně, vidíme vedle sebe všechny doby, ty, kterým říkáme minulé i budoucí. Celý děj světa, vesmíru, makrokosmu i mikrokosmu, všech vesmírných sfér, zkrátka vše, co jest. Ale my chceme tuto stabilní realitu vnímat a poznávat v rozčlenění, v čase. Vybereme si tedy bod, kde nějaký děj nastává. Tomu ději říkáme osud. Osud někoho, nějakého tvora, rostliny, věci. V našem případě to bude osud člověka. Své pozorování soustředíme na začátek, na dobu zrodu. Zapojíme se do daného osudu a začneme ho procházet. Tím se začíná uplatňovat pohyb ve své zákonitosti, čili čas. Čas nám odvíjí děj, vezme nás do svého běhu a my prožíváme jeden osud. Čas vzniká v naší mysli tehdy, kdy naše „jsem“, náš pojem bytí, počne pozorovat Tvůrčí dílo jako rozčleněné. Patří rozčlenění, patří té Tvůrčí čtyřce, která tvoří Tvůrčí dílo, čili oddělení od Podstaty. (Viz přenášku o Tvůrčí čtyřce.)
Člověk se rodí do takového osudu, kam patří podle své kvality a dle svých svazků a činů. (Svazků s jinými lidmi a tvory.) V Tvůrčím díle je určitý bod, ve kterém se poprvé objevili lidé jako nový zoologický druh. Provázely je samozřejmě zkušenosti z minulých, nižších vývojových vtělení, ale to nestačilo. Vznikal nový život, který byl proti těm minulým, nižším druhům složitější a dokonalejší. Bylo v něm také větší a hlubší pochopení životních zákonitostí.
Ale jak se toto pochopení, tyto hlubší životní pravdy dostaly do vědomí prvních lidí? Tehdy se musel zrodit již vyšší člověk, který je do určité míry znal, a mohl je prvotním lidem předat. Třeba ty pravdy byly z počátku jen kusé a mělké. Kde se ale v těch prvopočátečních zrodech vzal poměrně na tehdejší dobu geniální člověk, – myslitel, když lidské plemeno teprve začínalo, a kdy nemohla být v žádném prvotním člověku ještě vypracovaná taková dokonalost. Je to tak:
Člověk se rodí postupně do svých životů tak, že se nezrozuje v jedné řadě stále do budoucích, jak jsme si zvykli časově myslet. Běh času se stal pro nás tak samozřejmým, že si těžko uvědomujeme bezčasovost. To je jen projev naší vývojové nedokonalosti. Když si uvědomíme, že vše současně existuje, že právě nyní jsou doby minulé i budoucí současně, tedy že nic nebylo a nebude, ale že vše je TEĎ, teprve se nám rozevírá možnost hlubšího pochopení celkového bytí. Ten jeden třeba náš vlastní životní román, kterému říkáme lidský osud, působí postupně, jak probíhá, na naše smysly, a my vnímáme běh života. Nemůžeme ho měnit, ale můžeme ho ovlivňovat svojí vlastní jakostí. Můžeme daný osud zhoršit nebo zlepšit, ale nemůžeme ho podstatně změnit. Rodíme se do takového, již hotového osudu, do jakého se hodíme a kam můžeme. Přitom nezáleží na časovém rozměru v Tvůrčím díle. Rodíme se do osudů v čase budoucím i minulém. Hotové osudy naplňujeme psychickou složkou a tak je také vnímáme. Ta naše realita je jenom vjem v časovém postupu.
Tak byly kulturně ovlivňovány prvotní lidské zrody. Někteří vývojově vyspělejší lidé z budoucí doby se zrodili zpět do prvotních životů, aby svým již vyspělejším duchem byli oporou a majákem. Aby mohli předložit tehdejším lidem poměrně takovou nauku, jakou ti lidé potřebovali. A tak byl vědomostí naplňován lidský prvopočátek.
Potom postupem doby přicházely mezi lidi různé nauky a názory, které byly diktovány současnou vyspělostí a vývojovým vlivem. Když se potom kultura lidstva vyvinula natolik, že se již běžně rodili lidé, kteří již byli tak vyspělí, že mohli nastoupit aktivní cestu svého vývoje, pak se občas zrozovali mezi lid takoví, kteří již měli schopnost vědět o pravdě a znát ji, bez předávaného dosavadního učení. Říkám jim „přinašeči“ na rozdíl od jiných, poměrně také vyspělých, kteří mohli z jejich poučování vytvářet nauky, které potom mezi lid roznášeli. Těm říkám „roznašeči“, a jsou to ti, kterým dnes říkáme učitelé a mistři.
Tak se dostávala různá kulturně-náboženská učení mezi lidstvo, a tak se dostává doposud.
Vlivem přenášení, a hlavně vlivem výkladů mnohdy nedokonalých roznašečů a samozvanými nedokonalými „také učiteli“ se časem čistá učení deformovala. A jeho deformace zase deformovala nebo alespoň narušila psychickou složku člověka. Vznikaly různé kulty, společnosti, nauky, které svým vlivem pracovaly na lidském myšlení a ovlivňovaly ho. Někdy byly dobré, jindy špatné, někdy neutrální, jindy mělké, a všechny pracovaly a pracují na utváření lidské psychy.
Jejich chyby, které člověk mnohdy nekriticky vezme, jejich chybné nebo mělké výklady původních pravd vytvářejí v psychické složce bytosti zkreslené názory, které potom více nebo méně ji deformují. Buďto je deformována nebo ovlivňována přímo, nebo jindy nastává v myšlení nežádoucí proud, který unáší mysl do jiného směru, který, když je vadný, nedovolí poznávat životní pravdy a zákonitosti správně. Pro příklady nemusíme bohužel chodit daleko. Což v dnešní době je málo mělkých nebo naivních nauk a názorů mezi lidmi? Dalším důležitým činitelem, který deformuje psychickou složku člověka je Životní styl lidské společnosti.