6. DUBNA 1977

Chtěl bych se zeptat na praktickou část aktivní duchovní cesty. Každá nauka, která tu dříve byla, měla nějaký způsob, jak se její příznivci sdružovali, jak si pomáhali a jak se snažili aktivně o nějakou cestu či směr.

Každá duchovní cesta nebo každý směr, který dělá duchovní cestu, měl jedno společné, a sice změnu člověka. Ať už to byly směry, které byly mělké, hlubší či hodně hluboké, vždy šlo o změnu člověka. Proč?

Vzešli jsme z Podstaty, jako vše. Vešli jsme do mnohosti. Velká jednotná mysl se roztříštila do mnoha kapiček, na mnoho jednotlivých myslí. Z toho vznikla mnohost – já, ty, on, ona, ono. Z toho vznikly bytosti nižší, vyšší, jejich cesta, jejich vývojový průběh, který směřuje zpátky do jednoty. O co se tedy jedná?

Každá kapička „jsem“, ať už tvorem nejnižším, rostlinou, malým živočichem, člověkem, každá má vědomí svého „jsem“, které je částí centrálního vědomí. Každá má v sobě rovnováhu života. Tak jak postupuje jednotlivá částka a stává se složitější, může se měnit její psychická životní základna v tom smyslu, že na chvíli ztrácí rovnováhu.

Nabude jí dvojím způsobem. Buď pasivně, nebo aktivně. Pasivně přichází do rovnováhy Zákonem odrazu, to znamená, že podle své kvality činí, činy se na ni vrací a ona se mění. Dochází k poznání a ke změně. Ve vyšší fázi vývoje, kdy už je bytost člověkem, asi v polovině lidské cesty, uplatňuje se už více aktivní složka. Ta se rozšiřuje v průběhu lidské cesty a člověk se může měnit aktivně stále lépe.

Aktivní změna značí, že poznává sám sebe, svoje prostředí, svět, vesmír, věčnost, nekonečnost, čili poznává duchovní zákonitosti. Můžeme tedy říci, pokud si toto uvědomíme, že první část aktivní složky člověka je filosofická. Člověk se musí snažit o poznání zákonitostí, o poznání všeho. To je to, co jsem vám vždy kladl na srdce, to je základ.

Různé směry přišly s různými pomůckami. Zjistilo se, že vše je v analogii. Tak jako je v analogii duch, hmota a energie, tak je analogické veškeré dění. Život je rytmus, je to stálé periodické pendlování a na podkladě toho všeho vznikly metody, které jsou pro člověka pomocné.

Např. dobrá pomůcka pro psychickou jednotku může být forma těla, tzn. změna pozice. Člověk může uvést tělo do pozice dostředivé, odstředivé, klidové nebo ohňové a tím ovlivňovat svoje vlastnosti v psychické složce.

Může ovlivňovat vnímanou barvou, audiálně přijímanou vibrací atd. Návodů je mnoho, zůstaneme ale u základní složky, u poznávání.

Aby člověk poznával, musí si uvědomovat. Aby si uvědomoval, má na to jednu vlastnost o dvou pólech. Jsou to vím a věřím.

Pokud je člověk v nižší vývojové stupnici, převládá více víra. Je více pasivní a nechá se vést. Pokud je už ve vyšší stupnici lidského vývoje, uplatňuje se už více vím, tedy vědění. Uplatňuje se logika, poznávání zákonitostí atd. Tyto dva póly by měly být v rovnováze. Pokud tomu tak je, je to ideální stav člověka pro duchovní cestu. Bohužel většina lidí podléhá více prvku, který byl pěstován v minulých životech, onomu pasivnímu přijímání, které v tomto životě znamená pasivní víru.

Pokud je víra sama, není to dobré. Pokud by bylo vědění samo, není to také dobré.

Jestliže je sama víra, potom člověk naivně věří lecčemu. Může být zaváděn, jeho cesta může být prodlužována a komplikována a taky se to tak děje.

Pokud je vědění bez víry, potom člověk obyčejně upadá do materialistického smýšlení a dění. Vzniká technika, komplikovanost v poznávání hmotných zákonů, které vytvářejí techniku, a ta potom roste, jak jsme svědky v této době. Člověk už vytváří nesmyslnou techniku, nesmyslným směrem a způsobem, takže ubíjí sebe a svůj život.

Ať je tedy víra samotná nebo vědění samotné, obojí má své úskalí a samo o sobě je škodlivé. Musíme získat rovnováhu.

A jsme opět u základu: Poznej, člověče, sám sebe. Ovšem „sebe“ znamená nejen jako člověk, ale sebe jako bytost, život, věčnost, jako nekonečnost. Sebe jako vše.

Vykládal jsem vám, že se nyní mění doba dostředivá na odstředivou. Znakem odstředivé doby je myšlení altruistické. Myšlení, které už není dostředivé, které neodděluje člověka tolik od Podstaty, naopak, které ho k ní přibližuje. Je to myšlení, které dává jiný směr. Zatímco dosud se zajímal člověk převážně sám o sebe, o člověka, o svou vlastní změnu, bude mít v budoucnu toto vyšší, dokonalejší učení charakteristickou známku tu, že se bude zajímat nejen o člověka, tedy sám o sebe, ale také o celé okolí, ostatní tvory, celou zákonitost, celý svět, o celý vesmír, o všechny vesmírné sféry, o onen kruh vesmírných sfér, o bezčasovost, bezrozměrnost, zkrátka o Podstatu i o projev Podstaty, o základ Tvůrčího díla. Tedy nejen o člověka. Přitom o něj se musí zajímat, protože je člověkem, ale zájem o něj bude doplňovat jen proto, aby získal rovnovážné myšlení.

Člověk musí pochopit druhé tvory a ztotožnit se s nimi. To se odehrává v jeho mentální, psychické oblasti. Chce-li člověk nastoupit nějakou aktivní cestu, musí si všímat nejprve této psychické podstaty. Tzn. přemýšlet a meditovat.

Tak nejprve, co je to přemýšlení? V přemýšlení nasazujeme pól „vím“. Poznáváme zákonitosti a v tomto poznání začneme přemýšlet. Sedneme si v klidu a budeme promýšlet situace. Budeme se vmýšlet do jiných tvorů. Staneme se ve své mysli kravičkou, prasátkem, husou, slepičkou, postupně mouchou, červem atd. Tak budeme více chápat je jako sami sebe, aby vědomí hodnoty života druhých tvorů bylo takové, jako je vědomí o hodnotě vlastního života. To je přemýšlení. To je vědění, a teď přijde ještě pasivní stav, který je charakteristický pro víru. Ač se to nezdá být k věření, je to pasivní stav, kdy z přemýšlení přejdeme do meditace, čili „in medias res“, kdy přejdeme do nepřemýšlení a jen se vžijeme a staneme se ať už druhým tvorem nebo problémem, který jsme dosud promýšleli. Budeme to prožívat.

Všimněme si, jak učí Zákon karmy. Učí tak, že dává silné prožitky. Nestačí jen vědomost o něčem, ale musí být vžití, sžití se s tím problémem.

Zákon karmy učí tak, že nechá člověka to, v čem je nedokonalý, prožít. Člověk udělá nějaký čin a udělá ho v takové kvalitě, v jaké sám je, jak myslí, jaký má postoj. Ten čin se odráží v druhém životě na něj a on ho prožívá, aniž by věděl proč. Prožívá ho bezprostředně. Prožívá ho buď jako svou osobní ránu nebo životní postrk, životní ponaučení, prostě prožívá ho.

Tak přejděme z onoho přemýšlení do prožitku. Tzn. jestli jsem dosud přemýšlel o tom třeba vrabci, psu, o kočce, promýšlel jsem, poznával jejich myšlení, uvolním se a stanu se na chvíli tím tvorem. Citem. Jestliže jsem přemýšlel o nějakých problémech života, o životních zákonech, třeba o vesmíru, vždyť jsme mluvili o mnoha věcech, jestliže jsem doposud o tom přemýšlel, zastavím své přemýšlení a budu prožívat. Vložím se do toho, stanu se tím problémem. To je velmi vydatné cvičení, protože zasahuje přímo kořen. Zasahuje tu nejvyšší složku, nejvyšší šarži veškerého života, tj. psychickou složku.

Když se mění psychická složka, mění se ve své formě i složka hmotná. Stává-li se potom člověk nadčlověkem, který je v budoucím čase, samozřejmě se jeho hmota, jeho tvar, jeho ústrojí bude měnit analogicky se změnou myšlení. Čili obráceně řečeno, je to opět přechod do vyšších forem než lidských. Je to jediná možná cesta.

Všimněte si duchovní cesty, která jde v Tvůrčím díle. Není jiná, nežli že se jednotka stává složitější a dokonalejší. Tvor se rodí do nejprimitivnějšího života, získává zkušenosti. Rodí se do svého zoologického druhu několikrát. Podle toho, jestli jsou to životy prvotní, nízké, rodí se jedenkrát, dvakrát, třikrát. Pokud jsou vyšší, rodí se vícekrát. Pokud jsou hodně vysoké, jako třeba už lidský život, rodí se mnohokrát. To všechno proto, že vlastnosti, které přijme jako člověk, musí ještě zušlechtit, sladit dohromady. To je duchovní cesta. Má dva oddíly, o kterých jsem teď mluvil – pasivní a aktivní.

Způsoby a prostředky mohou být různé, cesta je ale jen jedna: MĚNIT SEBE. Tzn. měnit sebe přirovnáním k celku. Rozšiřovat, jak jsem vám řekl, svoje vědomí na vše. Jiná cesta nikdy nebyla a nikdy nebude. Mohou být různé pomůcky, jako že v různých dobách byly, ale to jsou potom jen pomůcky, to není cesta. Nám jde o cestu. Jde nám o ni proto, protože jsme si už vysvětlili smysl života.

My zde nejsme jen proto, abychom šli duchovní cestou. Jsme zde proto, že jsme součástí Tvůrčího díla, buňkou celého tvůrčího dění a záleží na tom, aby ta buňka byla kvalitní, aby v Tvůrčím díle, které jednou každý pochopí jako „já jsem“, jako sebe, poněvadž vědomí se rozšiřuje do celku, tak aby v Tvůrčím díle bylo co možno nejméně nesrovnalostí a nevyrovnaností, kterým říkáme zlo.

Vyvedení z rovnováhy je vždy špatné, ať je na kteroukoli stranu. Na kladnou nebo na zápornou. My jsme v Tvůrčím díle tvůrčí složky a musíme se snažit, abychom byli tvůrčími složkami dobrými. To, že se teď cítíme v mnohosti, neznamená, že to tak je. Jestliže dnes já jakožto člověk (každé já) budu špatným a budu dělat zlo, tak ono se na mě obrací a já ho musím strávit. Ale mimo to v bezčasovosti, která má jednotlivé osudy, a ty mají svoje dimenze, nanáším něco, co není správné a co musím zase měnit nebo odpokutovat. Rozhodně, když tak tvořím, nejsem vědomým a nejsem vyrovnaným.

Kdyby tohle lidé pochopili, tak by si zbytečně nekomplikovali a nezatěžovali svoje osudy do budoucna. Nedivili by se, že je mají těžké. Věděli by proč.

Viděl jsem jednou posady s drůbeží. Snad je znáte. Jsou to drátěné klece, kam přijde kuřátko a žije tam až do své dospělosti, než ho zabijí. Snáší tam vejce a nezná nic jiného než stát na těch drátech. Je to hrozný život a já jsem si říkal, proč tolik zla ti lidé tvoří? A najednou jsem pochopil, že v těch klecích jsou vlastně bývalí lidé,´kteří toto dělali, a že tak dlouho bude toto zlo, dokud ho lidstvo nevymaže svým pochopením a svými činy. Musí tak být. Co člověk vytvořil, vytvořil pro sebe. Rozumíte mi?

Jestliže budu tvořit zlo, tvořím ho proti sobě. Když tohle lidé pochopí, pak bude na světě ráj. Potom bude to, co bylo slibováno, ale co si lidé sami kazí. To je smysl duchovní cesty vyplývající z poznání smyslu života.

Vždycky si uvědomte, že jste jenom buňkou jednoho těla a to tělo jste vy, jenom že se tak zatím necítíte. Vždycky si uvědomte: „JÁ JSEM VŠE, CO JEST.“ Není mnohost, to je klam. To je klam, který platí pro tuto dobu, pro čas, tedy průběh. Nakonec jsem ale jenom JÁ.

Všichni splýváme někde do jednoty. To je smysl života: Být dobrou buňkou. Smysl života je hlubší, ale zatím nám stačí tato etapa. Já jsem vám to do větší hloubky také už vykládal.

Jestliže budeme jen něčemu věřit, potom nebudeme vědět čemu věřit. Budeme-li přemýšlet, pak to půjde. Potom půjdeme kupředu. Vyžaduje to ale sebekritiku.

Viděl jsem kdysi tento obraz: Nacházel jsem se ve velké, obrovské místnosti, jako je Vladislavský sál na Pražském hradě. Byla to jednoduchá místnost, ale velká a v ní bylo mnoho lidí, kteří chtěli vědět, co je to počítání. Neuměli počítat. A vynořili se tam různí učitelé, kteří je to chtěli učit.

V jednom rohu se vynořil jeden a začal kázat: „Počítání je, že 1 + 1 = 3 a 3 + 3 = 7. To jsou jedině pravé počty!“ Tak se kolem něj vytvořila hrstka lidí a ti vytvořili sektu, která věřila tomu.

V druhém rohu se objevil jiný, který zase říkal: „Né, počítání je, že 10 + 10 = 30 a 5 + 5 = 15. To jsou jedině pravé počty!“ a vytvořila se druhá sekta. Ty dvě sekty na sebe nevražily. Potom se vytvořila třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a ani jedna z nich neznala pravdu, jen měla představitele, kteří chtěli něco znamenat.

Já jsem tam stál a věděl jsem, co jsou to počty, a teď jsem se ptal: „Jak to mám těm lidem říct? Když jim řeknu, že 1 + 1 = 2 a 2 + 2 = 4 a 4 + 4 = 8, tak mně to nebudou zase věřit a obrátí se proti mně, poněvadž si zvykli věřit už něčemu jinému.“ A bylo mi řečeno: „Tak jim to neříkej, ale nauč je zákonitostem počtů. Nauč je skládat jedničku k jedničce, a když jim vysvětlíš číselnou řadu, tak oni sami si rozhodnou, co je pravda z toho, co tady čtou nebo poslouchají, a vymaní se z bludu. Říkat někomu: Já mám pravdu, a ten druhý ji nemá, to říká každý. To není směrodatné.“ Tak jsem pochopil, že mám vysvětlit zákony života tak, aby byly jasné. Ti, kteří pochopí tuto zákonitost, už sami budou vědět, o co jde, kde jsou chyby, kde jsou pravdy, a sami už začnou kriticky přemýšlet.

Na duchovní cestě musíme mít sebekritiku a kritičnost vůbec. Musíme vědět, že všechno je tak, jak to je, a musíme počítat i s lidskou vlastností, kde jeden chce být zajímavý, jeden chce kořistit z něčeho, jeden chce být povýšen. To jsou lidské vlastnosti. Naučme se je hodnotit. Být skromní ve své, jenom lidské vědomosti, která není tak velká, protože člověk není tak velký tvor, jak si myslí. Naučme se poznávat podle pravdy. Aby vám někdo říkal: Tohle je pravda! Tomu můžete věřit a taky nemusíte. Víte, že jsem vám hned na začátku říkal: „Nevěřte ani mně. To by byla jen víra. I já vás mohu klamat, vždyť jsem jen člověk. Přemýšlejte!“

Ovšem je taky ještě jiná věc a velmi důležitá. Jestliže JÁ JSEM VŠE A KAŽDÝ, jestliže naše já budou splývat jednou dohromady, jestliže si uvědomím, že ať je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost, zavazuje mě to také, abych tu pravdu, kterou jako pravdu uznám, předával dál. Abych se snažil o to, aby i druzí poznávali pravdu, protože tak jedině vznikne změna mezi ostatními lidmi. Jedině tak ostatní lidstvo zaujme jiný postoj k druhým tvorům. Tak jedině se dostane pravda mezi lidi. Ten, kdo přijímá, má povinnost dávat. Ale pozor! Nikdy nesmíme nic nutit! Můžeme předložit a vezmi si, kdo chceš, co chceš. Můžeme vzbudit zájem, můžeme vysvětlovat, ale budeme-li cokoli vysvětlovat, dbejte na to, abyste vysvětlovali tak, aby si mohli lidé toto vysvětlení zdůvodnit a aby nechtěli jen věřit.

Kdykoli budeme mluvit o duchovní cestě, vždy budeme zdůrazňovat kritičnost a vždy budeme nechávat jako hlavní fakt, aby člověk přemýšlel, ne aby jen věřil. Potom budeme kladnou složkou v Tvůrčím díle a potom přijde konečně nějaká nauka, která bude více-méně pravdivější než ty, které kdysi pravdivé byly, ale které během doby a nánosy lidské libovůle se od pravdy vzdálily.

Pamatujte na to, že jsou zrození lidé, kteří mají vést. Jsou zrození k tomu, aby vedli, mají k tomu vlastnosti. Mohou ale vést jen toho, kdo se do jejich vedení dobrovolně dá. Nikdy se nesmí nic nutit! To by byl boj za něco. To by bylo prosazování jen jedné oblasti jednoho zákona, a sice boj a mír. Bylo by to prosazování jen jednoho pólu. To nesmí být! Když k vám někdo přijde a bude žádat, dejte, a když od vás bude chtít odejít, nepřesvědčujte ho. Rozumíte?

Každý má právo na své myšlení. Kdo nestačí na vyšší, toho vede zákon karmy. Každý člověk má právo se rozhodnout, jestli chce jít dobrovolně, aktivně, nebo pasivně. Když jde pasivně, vede ho zákon karmy. Když se nechá vést nějakým vyšším učením, je to dobré, ale musí mít svoji sebekritiku, aby poznal

a) které učení je vyšší

b) musí v tom být dobrovolnost. Nikdy žádné nucení.

Víte, jak dopadaly kulty, které něco nutily, vyhrožovaly. Např. ve středověku, kdy se nutilo určité náboženství, vyhrožovalo se, trestalo, jestliže člověk nevěřil tak a tak a většinou naivně. K čemu to vedlo? Jenom k vytváření zla.

Chtěla bych vědět něco víc o karmě.

Psychická bytost jde stále do složitějších a složitějších psychických forem. Tato vývojová cesta je podmíněná změnou, novým pochopením. Toto pochopení přináší Zákon odrazu – karma.

Bytost, která žije, nemyslím lidskou, ale nižší, dostává první pohyb, prvé rozhodování. Rozhoduje podle toho, jak je sama složitá a jak je kvalitní. Její rozhodování – ať dobré, nebo špatné – se odráží a přichází v příštím jejím zrození, v příštím životě do jejího osudu, aby bytost svoje činy vychutnala a poznala.

Takhle se vyvíjí bytostný druh do stále vyšších a vyšších vývojových forem, až přijde k člověku. Jak jsme si řekli, u člověka je jeden předěl, a sice ten, že bytosti vývojově pod ním mají sice aktivní životní projev, ale pasivní vývoj. Tzn. živočich tvoří a karma mu to vrací. Podle toho má svůj osud a podle toho poznává. Poznání zprostředkuje zákon karmy, který se valí celým vývojovým životem.

Člověk je první tvor, který má už možnost rozhodovat o svém vývoji. Může dobrovolně pochopit, může se vyhnout Zákonu odrazu. Ovšem je to teprve první tvor ve vývojové řadě a tento zákon dobrovolného vývoje není u něj ještě nijak silný. Začíná se teprve vyvíjet.

Můžeme tedy říci, že člověk je krizovým tvorem, který poznává novou vlastnost. Poznává svoji dobrovolnost, která je postavená na přemýšlení a uvažování a která se rozvíjí teprve u člověka reinkarnacemi v lidském živočišném druhu.

Víme, že čím je bytost nižší, tím má méně zrození ve svém druhu. Čím je bytost vyšší, tím má zrození ve svém druhu víc. Je to tím, že vyšší bytost je i složitější a je vyžadováno daleko více možností a daleko více se musí měnit, aby mohla ještě do vyššího druhu. Čili čím je bytost vyšší, tím víc má zrození ve svém vývojovém druhu. Zatím je nejvyšším na planetě člověk. Zatím. Ten už má zrození velmi mnoho. Kolik? To je velmi individuální. Někdo více, někdo méně. V průměru však velmi mnoho.

Člověk, který přichází do prvotních lidských životů z nižší bytosti, má ještě zákon karmy příliš silný. Nebo bych to řekl obráceně, nemá ještě rozvinutou svoji dobrovolnost, kterou se sám může měnit, a proto podléhá více Zákonu odrazu, který ho potom učí.

Když člověk vyspívá a začne se dobrovolně měnit, ne ovšem pod zorným úhlem sebekázně, nebo nejen té, ale pod zorným úhlem toho, že víc poznává, mění se ve své podstatě. Nedělá to a to proto, že je už jiný. Nejen, že se ukázní a dává více-méně do klidu Zákon odrazu, ten sice existuje dál, člověk mu však nedává příležitost. Mění se dobrovolně a vyspívá bez silnějších osudových zásahů, bez onoho utrpení, kterému říkáme karmické.

Co se týká karmických utrpení, neznamená to, že vše, co je v osudovosti člověka, mu přinesla karma. Zákon odrazu, karma, připraví člověku určité události, ve kterých má být učen, do příštího života.

Jelikož však nic nebylo a nic nebude, všechno je, jelikož všechno je hotové a my tím jenom procházíme, pak je vyhledáván určitý osud, který tomu člověku patří, a v tom osudu jsou i některé karmické závazky. Může jich být několik, ale nebývají tam všechny. Ostatní události, které v osudu jsou, nejsou karmické, ale osudové. Tady musíme dělat rozdíl, protože tyto události je možné ovlivňovat, zatímco karmické je sice možné také ovlivnit, ale jiným způsobem.

Co se týká osudových událostí, to je těch, které tvoří takovou vycpávku v osudu člověka, tam je člověk ovlivňuje sám svým činěním nebo mu může být pomoženo od druhých. Nejsou to totiž události, které by byly z učebních důvodů. Jsou tam z důvodů toho bytí, do kterého člověk vchází.

Kdežto karmické události, které přinese Zákon odrazu, ty tam jsou z učebních důvodů. V těch druhý člověk nemůže pomoci. Může si je jen částečně ovlivnit dotyčný a může je ovlivnit jen tím, že pochopí dříve to, co by jej karma měla učit, onen odrazový zážitek.

Když k tomu dojde a dobrovolně pochopí, nemůže z osudu vymazat karmický závazek, ale může ho nadlehčit tak, že ho prožívá daleko lehčeji nebo že si ho ani příliš nevšimne.

Jak víte, osud člověka je určitá osa, na které jsou události. Tato osa má své dimenze. Řekněme, že směrem dolů jsou události, jak jdou za sebou, horší a horší a nahoru lepší a lepší. Jak člověk svojí kvalitou prochází osud, tak si osu událostí nadzvedává nebo snižuje. Podle toho jsou osudové i karmické události celkově horší nebo lehčí.

Může být člověk, kterého budete typovat, že je člověk špatný, zlý, všude dělá jenom zlo a daří se mu dobře. To vypadá tak: Ten člověk přišel do dobrého osudu, protože dobře dělal v minulém životě. Přišel tedy do tohoto osudu jako do dobrého a on má události postavené tak, že i když je zlý, nesníží osu tak daleko, aby události byly zlé.

Události jsou k ose různě postaveny. Nestojí vprostřed, ale můžou být k ose postaveny tak nebo tak. Když je událost nahoře dobrá, tak i když člověk sníží osudovost hodně dolů, pořád je ještě událost docela dobrá. Když má všechny události v ose dobré, tak i to, co dělá zlého, nesníží natolik, aby to bylo tak příliš zlé. Jenomže ten člověk je zlý, dělá špatně a to se mu potom projeví v jeho příštím životě. Příští život je potom ošklivý.

A je zase dobrý člověk, který je pořád osudem bit. To mohou být dvojí důvody. Může to být z jeho vnitřních nebo z vnějších okolních důvodů. Z vnitřních důvodů je to tehdy, když ten člověk, který je sice dobrý, pochopil v tomto životě, ale má ještě události z minulého života horší a ty ho tepou. On si je sice nadzvedl, ale nenadzvedl je tak, aby byly docela pěkné.

Další důvod je důvod z okolí. Na náš osud nepůsobíme jen my sami, ale také okolí, jeho tlak, okolní lidé. Zlý člověk může způsobit něco, co není zrovna v tom osudu kór tak zlé, může událost hodně srazit dolů. To jsou potom vlivy exogenní na rozdíl od endogenních, které si tvoří člověk sám.

Život člověka, průchod danou osou osudu, není tak jednoduchý. Vidíte, že je to velmi složité a nedá se to tak paušalizovat, jak si to někteří lidé nebo sekty přejí.

Říká se, že člověk je tvůrcem svého štěstí. Je to pravda jen do určité míry. Člověk má určitý osud a ten změnit nemůže. Tvůrcem může být jen v tom, jak jsem říkal, že si nadlehčí svým chováním, svojí kvalitou osudovou osu, nebo ji sníží. To je jeho jediná tvůrčí činnost. Do podstatné činnosti, která vyhledává osud, do té zasahovat nemůže. Tam zapadá asi jako zrníčko písku na řešetu.

Rozuměli jste mi? Máte ještě dotazy k tomu osudu?

Když má někdo špatný osud a má v něm to, že je nemocen, kdy potom zasahujete léčením?

Řekl jsem vám, že jsou dvojí události. Jedny jsou karmické – Zákon odrazu – a s těmi se nedá dělat nic. Druhé jsou osudové a tam je možno pomáhat, protože tyto si člověk nevysloužil jako školu. Karmické události – to je škola.

Zákon odrazu není zákon nějaké pomsty. To v osudu neexistuje. Je to prostě Zákon odrazu, kde na člověka přijde to, co si sám udělal, proto, aby pochopil. Může potom pochopit buďto zákonem odrazu, nebo dobrovolně. Zákon odrazu je tedy učitelem a není možné ho vymazat. Není možné s ním něco dělat. Není možné ho ovlivnit. Může ho ovlivnit jen dotyčný člověk, ale jen částečně. Nemůže ho vymazat.

Když pomáháme, třeba léčitel nebo lékař, nebo kdokoli (nejen ve zdravotnictví, ale i jinak když se pomáhá v osudu člověka), tak se může zvenku pomoci jedině tam, kde je to osudové, ale ne karmické. Když je to karma, může si ten člověk pomoct jedině sám, svojí vnitřní změnou.

Vždyť pořád jde jen o změnu toho člověka, aby šel vývoj dopředu. Je to vývojový pochod. O víc se nejedná.

Každý člověk má svobodnou vůli. Může vraždit a loupit, může být zlý. To je jeho věc. On jde taky nahoru, ale jde bičem. Nebo může jít dobrovolně. Nebude zlý, protože už pochopil podstatu Bytí, pochopil, proč žije, zákony, život, jeho cenu, pochopil druhé, nejen lidi, ale tvory, a pak má ten člověk už jiné stanovisko k životu, je jiný a tím se dobrovolně mění. To je jako ve škole. Můžete se to naučit dobrovolně doma, nebo to pan učitel do vás bičem namlátí.

Osud je ovšem postaven na faktu reinkarnací. O těch také některé sekty nebo náboženství, je jich poměrně málo, nevědí. Ale že převtělování je, že je to vlastně vývojový proces, to je jisté a dnes se to už i vědecky prokazuje, ačkoli se to zdá být velmi podivné.

Na světě jsou totiž takové anomálie nebo velmi vzácné výjimky, že se zrodí někdy lidé, kteří znají svůj minulý život. Vědí, co byli v minulém životě. Není jich mnoho. Na zeměkouli se snad vyskytnou dva tři za rok. Ale jsou. Např. v Mladém světě, je to asi dva tři roky, byl v posledním čísle roku článek o dívce, která se narodila v jedné oáze na Sahaře. Narodila se beduínům, kteří neznali z civilizace nic. Když dospěla asi do deseti let, nevím, říkám jen příklad, tak začala najednou do písku kreslit domy, mrakodrapy, auta, letadla, něco, co nikdy neviděla, ale co neznali ani ti okolo. Přišla tam karavana, kde byl nějaký člověk z civilizovaných zemí a ten si toho všiml. Bylo mu to divné, tak začal tu žábu vyslýchat a ta mu řekla, že ví, že už jednou žila, že se jmenovala tak a tak, bydlela tam a tam, měla manžela, měla tolik a tolik synů a dcer, cestovali, byli v nějakém městě, které se jmenovalo tak a tak, popsala nějaké chrámy, třeba sv. Petra v Římě, už si přesně nepamatuji a říkám to jen od oka. Tak na ni upozornil západní vědce a ti se začali o tento případ zajímat. Zajímali se už i o jiné případy, protože nebyl ojedinělý, a skutečně zjišťovali, jestli žila taková osoba, a přišli na to, že žila. Vše, co ta malá říkala, se shodovalo. Byl tu důkaz, že ta žabka si pamatuje minulé životy.

Tady v Československu byly taky takové případy. Občas se to vyskytne. Na Západě se věnují těmto vědám – psychotronice apod., tam se od toho neutíká, studuje se to a dává to důkaz, že skutečně převtělování existuje, a že je to vlastně vývojová záležitost.

Vše, co se vyvíjí, nějak vyspívá. Tak tady se vyvíjí vnitřní bytost tím, že prochází ze života do života a stává se stále složitější a dokonalejší. Zlepšuje se, ladí se, až přechází do vyššího tvora, než je člověk. Tento tvor je v budoucnu, protože vývoj se nezastavuje. Tak jako kdysi tu byla největší inteligence trilobiti a potom třeba pterodaktyl, brontosaurus, potom pták, opice a nyní člověk, tak vývoj jde dál. Budou tu vyšší bytosti, to je samozřejmé. Vývoj se nezastavuje.

Tak jak se formuje k dokonalosti hmota od původního viru před 5 miliardami let, který vznikal v moři, jak se stále formuje do větších, těžko říci dokonalostí, protože to bychom museli říct, že člověk je nejdokonalejší tvor a to si netroufám, ale složitostí, tak se přeměňuje i duchovní bytost, protože každý tvor sestává z těla, vnitřní bytosti a ze své energie – z vitální kapacity, kterou má pro svůj život.

Rytmus se projevuje absolutně ve všem, co žije. U nás je životní rytmus dech. Vdechujeme, je pauza, vydechujeme, pauza a tento rytmus, který se u nás projevuje, je i ve všech ostatních životních formách. Podle charakteru formy je delší nebo kratší, jeho amplituda je vyšší nebo nižší.

Rytmus, kterému můžeme říkat dech, jsem přirovnával k dechu vesmíru, vzpomínáte si?

Teď jsme v době chladnutí – celý vesmír chladne. Je to, jako bychom měli jednu pauzu v dechu. Jednou přijde do celého vesmíru impuls, kdy se všechno rozežhaví, hmota bude jen žhavý plyn, budou z něj i planety. Na další impuls se všechno rozejde. Odstředivě. Tak jako magnet má dostředivou a odstředivou sílu, totéž se projevuje i ve vesmíru. Čili jednou se všechno rozežhaví, na další impuls rozejde, pak sejde a chladne, a tak dokola.

To je život vesmíru. Pro nás to jsou ovšem nepředstavitelné miliardy let, každá ta fáze, ale rytmus to je.

Tentýž rytmus můžeme vidět třeba i v atomu. Tam jsou také slunce a oběžnice. Rytmus, který my tady vidíme jako jeden rok (jaro, léto, podzim, zima – konstrukční a destrukční), můžeme také nazvat dechem. V atomu vidíme totéž, jenom čas onoho jednoho roku je nepatrná výseč naší vteřinky. Čili čas, to je pojem. Kdybychom byli bytostmi na atomu, tak bychom oběhu elektronu kolem atomového jádra říkali jeden rok a měli ho ve své mysli jako roční pojem. Protože jsme zde, tak čas v nižší sféře je pro nás nepředstavitelně krátký a toto je normál. To, co je nad námi, je pro nás nepředstavitelně dlouhé. Je to ale jenom rytmus, který se jen různě projevuje smyslově v různých oblastech Tvůrčího díla.

To si musíme také uvědomit a pak vidíme, že není nic tak důležitého, jak my to za důležité máme. Jsme v jedné dechové fázi vesmíru. Žijeme, jsme životním projevem. Byli jsme jiným životním projevem a budeme zase jiným. Teď jsme takovýmto.

Jak vzniklo Tvůrčí dílo, o kterém říkám, že takhle dýchá? To ještě není nic konečného. Konečná je Podstata. Vlastně nekonečná, protože tam není čas a rozměr.

Z Podstaty vzešla síla a ta vytvořila Tvůrčí dílo. Jedna její část hmotu a druhá ducha. Tyto dva principy se projevují v životě a není nic, co by bylo živého, kde by nebyly, poněvadž tvoří život – hmota a duch.

Jelikož základní duchovní částka prošla hmotu, vznikla bytost a organická hmota. Před tím, než se tyto dvě prošly, byla anorganická bytost a anorganická hmota nebytostná. Podstata byla jednotná a z ní vzešla síla. Jednotnost se tříštila na mnohost, a proto se my dnes už jako část Podstaty necítíme, ale cítíme mnohost – já, ty, on, ona, ono. Cítíme: já člověk, zvíře, rostlina atd. Všechno to souvisí.

A tak jako se vydechlo Tvůrčí dílo do mnohosti, takse mnohost vdechuje zpátky do Podstaty a tvoří jednotu.

Jde o to, aby člověk nebyl dobrý jen proto, že se to tak má, ale aby byl dobrým proto, že je už vnitřně takový. Jde tu o jeho vnitřní změnu, ne ukázněnost. Ukázněnost je dobrá, ale není to plné. Je to polovičatost. Plná je jeho vnitřní změna.

Není to možné nastolit jinak, než že člověk přemýšlí, a aby přemýšlel, proto jsou právě tyto nauky, kde se on zachytí, začne myslet, zdůvodňuje si to všechno natolik, že ví stoprocentně, že to tak je. Potom kdyby se ozval obrazně řečeno hlas z nebe, který by mu říkal, je to jinak, tak on ví, že ne, že je to tak.

Výdech a vdech Podstaty?

Tvůrčí dílo je rytmus. Ten je v Podstatě obsažen také. Podstata je sice věčná a nekonečná, ale rytmus je v ní obsažen v latentní formě, v klidové formě. Z toho rytmu jsou tam oba dva póly, které se ale neprojevují tak, jako se projevují v Tvůrčím díle. V Tvůrčím díle je tento rytmus oživen, zatímco v Podstatě je rytmus v bezčasovosti. V Tvůrčím díle dostává čas, tudíž pohyb.

Vdech a výdech je život sám. Je to pendlování mezi dvěma póly. Všechno, co je, je dvoupólné.

Rytmus je ta síla, která se uplatňuje mezi dvěma póly absolutně všeho, co je, co tvoří Tvůrčí dílo.

Vdech a výdech najdete ve vyšších i v nižších oblastech, prostě všude. Není nic, kde by nebyl.

Když mluvíme o vdechu a výdechu živočichů a přirovnáváme ho, tak jak jsem vám už o tom říkal, k vdechu a výdechu Tvůrčího díla v jiných formách, např. ročních dobách nebo šestitisíciletých érách, můžeme tento rytmus hledat i tam, kde říkáme, že život není.

Život je totiž všude. To jen my říkáme „není život“ tomu, co nepozorujeme jako život pro nás dost rychle projevený. Mám na mysli anorganickou hmotu – kámen, krystal. I zde je toto pendlování. I tam je tento vdech a výdech. I tam je projev života.

Hmota se mění. Mluvíme o 4 fázích vesmírného dechu. Víme, že se hmota stává plynnou, kapalnou, tuhou, žhavou, prostě hmota mění svoji podstatu. Mění ji ale pomalu. Rytmus (vdech, výdech) se tam projevuje pomalu, zatímco jinde se projevuje rychleji a někde z našeho hlediska velmi rychle. Myslíme-li na větší celky, které tvoří vesmír, pak velmi pomalu.

Co byste chtěl vědět konkrétněji? Já jsem řekl, že je to život. Člověk, který dýchá, nedýchá jen proto, že by přijímal plynnou potravu, tzn. kyslík, který potřebuje pro své tělo, pro svůj životní projev, ale nabírá tím taky životní síly a hlavně přirovnává se svým dechem k tomu všemu, co je v Tvůrčím díle. To je také jeden ze smyslů vědomého dýchání nebo cviků, které se provádějí jako dýchání.

Nevím, ale myslím, že ti, kteří dávali dechové cvičení lidem, měli znalosti dechového rytmu. Znali přirovnání dechu člověka k dechu absolutně všeho a podle toho cvičení dávali. Prodlužovali nebo zkracovali některou ze 4 dob, měnili rytmus, tak jak chtěli, aby člověk posílil něco, co by v sobě posílit měl. To by byl jeden ze smyslů dechového cvičení a myslím, že ten nejlepší.

Rytmus. Změna rytmu – změna kvality.

Cviky napomáhaly k tomu, aby člověk mohl v sobě vytvořit změnu. Ony samy změnu nevytvoří, ale posílí člověka v tom, co je potřeba posílit, aby změnu vytvořil.

Změna člověka je ve vyšší formě. V psychické nebo duchovní, či jak tomu chcete říkat, hledáme si pro to slova, já zůstanu u „psychický“, to je dost srozumitelné.

Všimněte si, jak se projevuje vývoj tvora. Každý tvor je určitá psychická složka, ze začátku nepatrná, pak větší a větší, jak jde ve vývojové tvůrčí řadě, a tak roste vnitřní bytost, která jako dechem, projevuje se vnějšími životy. Tento tvor se stále rodí, odchází od těla, bere nové tělo, odchází, bere nové, ale bere i novou osudovost, nové prostředí. Tím získává psychické zkušenosti, získává šíři svého vědomí a vyladění a jeho čistotu. Tvor postupuje dál, až dojde do člověka. Člověk má určité vlastnosti, které ho od ostatního tvorstva odlišují.

Hlavně pro duchovní cestu musíme vědět, jak jsem vám už říkal, že člověk je první z tvorů, který má možnost se vzdalovat pasivnímu Zákonu odrazu, jenž tvoří pochod, proces psychického vývoje vnitřní bytosti a má už možnost rozhodovat aktivně a volně sám.

Ovšem, aby se mohl rozhodovat správně, musí leccos pochopit, co by jinak musel chápat utrpením, zásahem karmickým. Musel by pochopit tím, že by něco projevil a ono by se to na něj zase sneslo zpátky.

Chápe-li dobrovolně, pochopí tím, že si věc promyslí, zdůvodní a svojí silou ji na sobě změní. Mění svůj postoj a to je cesta. To je jediná cesta. Všechno ostatní, co je, tedy i dechová cvičení, může být dobrou pomůckou, ale také být nemusí.

Někdo, a je to bohužel většina, poněvadž se už taky zapomnělo, k čemu tato cvičení slouží, míní tato cvičení brát z osobních důvodů čili dostředivě. Zatímco je nebere proto, aby se měnil, aby měl sílu se nějak měnit, bere je proto, aby pro sebe něco získal. On jakožto tento člověk. Rozumíte? To je dostředivost. Ideál je samozřejmě rovnováha. I odstředivost, kdyby byla přehnaná, by škodila. Musíme tedy všechna cvičení, i dechová, chápat jen jako pomůcku.

Je mnoho lidí, kteří vezmou nějaké cvičení, např. dechové, a považují ho za cestu. Celý život dělají dechová cvičení, ale dál nic.

Jiní se zase snaží o svoje vnitřní blaho. Vytvoří si jej a v tom trvají a věří, že došli spasení.

Jiní zase dělají něco jiného, ale málokdo pochopí to, že je to jen pomůcka, která má usnadnit, zlepšit a urychlit jeho duchovní cestu. Tedy cestu vnitřního člověka, vnitřní bytosti. Naše bytost je jen jedním z mnoha projevů té vnitřní. Jeden ze životů, jeden z osudů. Rozumíte?

Člověk, který nepochopil smysl života, těžko pochopí do hloubky. Může snad jen věřit. Může věřit a říkat si: Ano, ano, tak to je, to je pravděpodobné. Ale věřit, to je málo. Člověk musí vědět. Aby věděl, znamená to pochopit smysl života. Svojí vnitřní silou, svojí meditací si zdůvodnit, vnořit se do toho velkého životního rytmu a poznávat jeho celkový smysl. Potom je to neomylné a o to taky vlastně jde.

Kdyby to bylo tak jednoduché, jak říkáte.

Ono to není jednoduché. Já to říkám povšechně. Když se budete někoho ptát na cestu odněkud někam, tak vám také řekne zhruba kostru a nebude vám říkat, kolem jakých domů půjdete, jak to bude vypadat. Řekne vám, kterým směrem máte jít, a řekne vám třeba: „Támhletou ulicí nechoďte, ta je rozkopaná, musel byste se vracet.“

Tak já vám také mohu říct jen kostru. Nemohu vám dát tu cestu přímo do vědomí. Mohu vám jen o ní říkat, poukazovat na ni a dát vám návody jak, ale vy si už sami musíte vytvořit svoji cestu. Poněvadž kdyby měl někdo jiný za vás něco dělat, tak to byste daleko nedošli. To byste jen věřili nebo reprodukovali něco, a to je málo.

Znát nauku a jen ji reprodukovat, to je málo. To člověk musí pevně vědět, tak jako pevně vím, že támhle visí dva obrazy, poněvadž se na ně dívám, a nevěřím tomu jenom, vím to, tak vy musíte vědět, a abyste věděli, tak musíte velmi mnoho přemýšlet.

Není zbytečně říkáno, že nejvyšší smysl lidského života je filosofie. Ta ovšem může být mělká nebo hluboká, dostředivá nebo odstředivá, materiální nebo duchovní, egoistická nebo altruistická. Filosofie, která má ale rovnováhu a která hledá hloubky, která hledá proč a jak, to potom může být nebo je filosofie správná. A tu lidé nemají rádi, poněvadž na nich něco vyžaduje.

Velmi mnoho lidí radši bude věřit, že přijde rovnýma nohama do nebe, než aby chtěli ze sebe něco shodit nebo se v něčem zdokonalit.

Co se týká smyslu života, o tom jsem vám už také říkal a radil jsem vám, abyste si uvědomili rytmus života, rytmus vesmírného života, jak vesmír pendluje, jak se všechno mění. Potom bude malicherná a malá jen osobní stránka. Potom budete víc a víc chápat smysl života nežli jen smysl svého živůtku. Řekl jsem to srozumitelně? Nebo vyhnul jsem se smyslem něčemu? Jen se ptejte!

 

Minule jsme mluvili o tom, že ti nejvyšší odcházeli do ústraní a vymaňovali se ze všech vlivů, a tím docházeli i k hlubšímu poznání. Dnes má v tomto světě člověk dost málo času na přemýšlení.

Ano, nejde to ovšem jinak, musíme si ho najít. Zrodili jsme se do takového osudu. Zrodili jsme se do této doby, která je svým způsobem velmi těžká a snad nejvíce za 24 000 let ztěžuje duchovní cestu. Člověk, který ztěžka jde a těžko překonává tyto obtíže, zase sílí.

V době, která je dobrá, tam se ty potíže tak nepřekonávají, tam jde člověk lehčeji, ale zase tak nesílí jako tady, kde musí lámat překážky. Jde se pomaleji, ale jde se. Nakonec nezáleží tak na tom, že jsme se zrodili do této doby. Zrodili jsme se už do mnoha jiných a budeme se rodit zase do jiných, tak jak člověk potřebuje. Do lehčích, do těžších. Posledních 6 000 let, v dostředivé době, byly vždycky překážky.

Ten, kdo chce, si ale svoje přemýšlení vždycky najde.

Jak se naučit odizolovat od různých vlivů, a tím nalézt svoje přemýšlení? Myslím, že když to člověk dokáže, může pak být klidně na nádraží a okolní vlivy ho neruší.

Třeba i v jedoucí tramvaji. To záleží na tom, jak hluboko se ponoří do sebe. Do této své osobnosti. A jak se v této osobnosti přiblíží ke své vnitřní osobnosti. Tzn. do jaké míry se naučí odmyslet si prostředí, které je kolem něho. To je velká síla, která k vám nepřipustí rušivé vlivy tolik jako u člověka, který to nedokáže.

Naučit se, to znamená trénovat, cvičit, zkoušet to. Zůstat sám uprostřed mnoha lidí. Ponořit se do sebe. Myslím do této své osoby tohoto specifického života.

Vnory mohou být různé. Může to být vnor k vnitřní bytosti a ta může mít vnor ještě do svého vlastního vnitřního života. Je to cesta do středu. Stačí ale, když se člověk přiblíží co nejvíc ke své vnitřní bytosti a odmyslí si sebe, nebere na vědomí okolí, které vedle sebe momentálně má.

Jde ještě o jednu věc. Jako další nadstavba je: trochu se odsunout z času. Můžete leccos totiž pochopit ve zlomku lidské vteřiny, zatímco jiný člověk musí procházet vteřiny i ve vnitřním zapojení.

Když jsem dříve přednášel na veřejnosti, nikdy jsem si přednášku nepřipravoval. Tak jako mluvím teď k vám, tak jsem mluvil i tam. Snad proto, že to bylo pro širší veřejnost, mluvil jsem možná nějak souvisleji, nevím, nekontroluji se. Dostanu otázku a mám na ni ihned odpověď, ale ta je už rozložená na nějaký postup. To je v okamžiku. Nemám čas si dělat postup. Říkat si: Začnu mluvit z téhle strany, vysvětlím toto a toto, než se doberu k tomuhle a k tomu. Dostávám to ihned, čili také to nevím ihned, jen ten čas se mi projevuje vnitřně jinak.

Jak na to ale jít?

Podívejte, to znamená cvičit to první a to druhé se bude už rozvíjet, protože čas je záležitost spíše vnitřní bytosti, která prokmitává více-méně do vnější bytosti.

Znamená to, dostat se nejprve do hloubky své specifické bytosti, co možná nejblíže k vnitřní, a potom se začne projevovat i to druhé.

Znamená to určitou nepřipoutanost?

Znamená to hluboké vědomí toho, že já nejsem jenom tento, nositel tohoto života specifického, ale že jsem toho života, který jde od bakterie. To je ta forma vnitřní bytosti. A já nejsem ani tato forma, jsem forma všeobecná. Čili tímto postupem. Odspoda nahoru.

Ve své meditaci si musíte zdůvodnit, že tohle teď, že to je jen osud, který znáte od zrození do tohoto okamžiku a který bude pokračovat až do smrti a potom až do nového zrození, a že je to osud jen jeden z mnoha, které vnitřní já prodělává. Rodí se, bere na sebe tento osud, umírá, čeká, rodí se znovu, bere na sebe další osud a každý osud je jeden specifický život, který člověk vnímá jako jeden celek.

Dohromady vytvářejí tyto celky vnitřní bytost a začínají prvním vstupem spojení ducha s hmotou. To je zárodek. To je semínko, které se rozevírá.

Semínko nějakého velkého stromu, třeba dubu, je malý žalud a má tvar oblý, a ne tvar dubu. Dub se z něho teprve vytvoří. Stejně tak i prvotní nejprimitivnější život je život, který není hotový, který je ještě larvální, stejně jako život člověka.

Člověk také počíná jako vajíčko čili jedna buňka, která se dělí na dvě, ty dvě na čtyři atd. Než začne žít, prodělává si svůj fetální život. Tak je to se vším. Všechno je k sobě v nějaké analogii. Všechno je k sobě podobné. Jen provedení je trochu jiné.

My víme, že Tvůrčí dílo je hotové celé teď, a teprve když se začne pozorovat, dochází k nějakému projevu. Když říkáme, že je Tvůrčí dílo hotové, myslí se tím i s jeho rytmem, se vším, jak následuje od začátku cyklu až do konce? My na to totiž vkládáme své charakteristiky vnímání a to na mnohé věci nestačí.

To jistě. Když jdeme do velkých hloubek, tak naše vnímání nemůže ani vyjádřit, co vnímáme, protože na to nestačí ani lidská řeč. Když jdeme ještě dál, tak na to nestačí ani omezená lidská bytost nebo ani vnitřní bytost. To jsou velmi hluboké pojmy a my se můžeme pohybovat pouze na jejich okraji a vnikat hlouběji, ale pouze hlouběji.

Vniknout plně do Podstaty znamená být Podstatou, ale potom nemůžu vrátit na vědomí toto. Dokud Podstatu pozoruji odděleně, tak ji zase nemohu plně vnímat. Pokud s ní splynu, pak už zase nejsem. To jinak není možné.

My svým vnímáním a svými pojmy se můžeme snažit jen dojít co nejdál a snažíme se o to proto, abychom byli jiní, protože jsme už pochopili, že veškeré dění, které tady je a kterému říkáme Tvůrčí dílo, jsem JÁ (každé já splývá dohromady), a že ať je kdekoli jakákoliv nedokonalost, je to moje nedokonalost. Jestliže já teď tady udělám něco bolestivého, zlého, špatného a čas mě od toho odnese, tak to nezaniká, jako nezaniká nic. Co se tedy stalo? Já jsem jen v tom osudu někde snížil osudovou dimenzi určité události. Snížil jsem ji hodně, takže se stala bolestivou, zlou, špatnou a tím jsem v celém tom těle, v němž jsem já zatím buňkou, vytvořil něco špatného. Mé vědomí poroste. Já svými vnitřními životy představuji vnitřní bytost a ta se bude jednou spojovat s vnitřní bytostí druhého vyspělého, třetího, čtvrtého atd. a všech. Vědomí se rozrůstá, aby zjistilo, že ať je kdekoli cokoli, tak jsem to já. Myslím JÁ celkové. Potom ať je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost.

Tedy to, co vykrystalizovalo z Podstaty a čemu říkáme Tvůrčí dílo, má svoji jakost, svoje dimenze v jakosti a my jako tvůrčí jednotka tyto dimenze naplňujeme – dobře nebo špatně – a tvoříme tam něco dobrého nebo špatného.

Jestliže ublížím nějakému nižšímu tvoru, způsobím mu bolest nebo mu vezmu život, tak jsem ťal sám do sebe. Jenom drtivá většina lidí si to neuvědomuje.

Podívejte se, vaše tělo se sestává z buněk a každá ta buňka jste vy, přestože jste autonomním celkem. Obrazně řečeno si ta buňka řekne: „Já jsem buňka a co je mi do ostatních buněk!“ Zblázní se a začne poškozovat a nakazí i ostatní buňky. Tomu říkáme rakovina. Zlo se začne rozrůstat. Ona neškodí jen sobě jakožto buňce, ale sobě jakožto celku. Jestliže ona způsobí, že ten celek odumře, tak odumře i ona. Tak je to analogické se vším. Je to jen hrubé přirovnání, ale tak je to i s podstatnou složkou bytí Tvůrčího díla.

Proto musíme pochopit trochu víc, než chápat jen sebe, a dělat něco víc než jen pro sebe, pro tohoto člověka, kterým teď jste. Dělat pro celek. Pochopit svou sounáležitost s celkem. Ale ještě více pochopit, že nejsem jen součástkou toho všeho, ale jsem to přímo já. Potom ať je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost.

Nižší tvorové toto ještě nechápou. Toto pochopení je na hranicích lidského nejvyššího pochopení. Budeme-li ho moci dosáhnout, zaplať pánbůh za to.

Vyšší tvor než člověk, který je pro naše chápání času v budoucnu, ten už bude mít k tomuto pochopení blíž, protože nakonec bytost, která jednou vzešla jako bakterie či nějaký nejprimitivnější elementár a která jde vývojovou cestou přes rostliny a živočichy do člověka a u člověka začíná novou etapu, protože člověk je v půli vývojové cesty bytosti, tak tato bytost jde směrem ke splývání se vším, k oné všeobecnosti.

Tak jako z všeobecnosti se odděluje do mnohosti, tak z mnohosti se musí opět vracet do jednoty Tvůrčího díla (zatím mluvím o něm), aby jednou pochopila Tvůrčí dílo jako sebe, jako jednotku.

Potom je další etapa, kdy Tvůrčí dílo splývá s Podstatou, ale to je už něco jiného. Zatím má bytost tuto cestu a tento směr a její cíl je pochopení: Já jsem vše, co jest. Další pochopení potom bude: Já jsem vše, co jest i co není. Zatím ale zůstaneme u hranice Já jsem vše, co jest.

My mluvíme o duchovní cestě a o cestě k Bohu. Tak to bylo kdysi řečeno. Dávno už ale lidé zapomněli, co to znamená. Bůh je vše, a jdu-li cestou k Bohu, tak jdu právě k té jednotě všeho, k Podstatě, z které vše vzešlo.

Sledujte, jak to vychází:

Z Podstaty do mnohosti, jako by z moře se oddělila částka ve formě páry a změnila se jednolitá voda v množství kapek a ty spadnou na zem a zase se sdružují v malou řeku, velkou řeku, veletok a moře. To je cirkulace a cirkulace je i v JÁ. JÁ jde do mnohosti a JÁ z mnohosti jde opět do jednoty.

To je cesta k Bohu a jak jí jít, to jsem vám říkal: Pochopit, že každý druhý není jen můj bratr, ale že jsem to já, že jednou splýváme.

Nyní máme vědomí: Já jsem v této chvíli. Máme možnost se svojí pamětí otočit dozadu a vzpomínat na to, jak šel náš život. Je to paměť na tuto specifickou část – na tento život. Tato částka je ale jen jednou částkou mnoha životů, které tvoří vnitřní bytost. To jsme si již vysvětlili. Ve vnitřní bytosti bude paměť nejen na tento život, ale na všechny minulé životy až k tomu nejnižšímu elementáru. Když se spojují dvě vnitřní bytosti, bude tam paměť jedné i druhé. Když se spojují tři, čtyři, pět, bude vědomí všech těch osudů, a když se spojují všechny dohromady, tak je to paměť všech osudů, které  jsou dříve, teď i budou, čas nerozhoduje, které jsou a tvoří Tvůrčí dílo.

To je cesta k Bohu. Touto cestou můžeme jít jenom tím, že vyspíváme, že jdeme vývojovou cestou rychleji nebo pomaleji nebo jdeme pasivně či aktivně. My jsme už lidé, proto se snažíme o aktivní cestu – měnit sám sebe.

Jak se měnit? Musíme si uvědomit to, co jsem vám už říkal, a měnit sebe pod zorným úhlem celku, čili zpět k Bohu. Rozumíte mi? To je tajemství celé duchovní cesty.

To, co zde kdy bylo, je a bude – různé kulturní i náboženské směry – každý z nich je jen výkladem duchovní cesty – silnějším či slabším. Nikdy nikdo z těch, kteří znali, nic jiného neříkal. Říkali to jen různým lidem a podle toho šli do větší nebo do menší hloubky. Vždy ale drželi tento směr. Proto taky každý nabádal: Ty, člověče, musíš být lepší a nečiň nic špatného. Proto bylo říkáno: Cokoli nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim!

To byly pomůcky pro lidské pochopení, ale celé tajemství duchovní cesty tkví, jak jsem vám už říkal, v pochopení celku a pochopení toho, co má člověk vlastně dělat. Když to dělat nebude, je to jeho věc. Je tady zákon karmy. Půjde pasivní cestou, ale dopředu se hýbat bude, jenom to bude bolet a může zase v Tvůrčím díle vytvářet něco ošklivého, do čeho se bude muset rodit opět jedna buňka, která to bude muset napravit.

Tvůrčí dílo je takové, jaké je, není jiné a cesta je také, jaká je, není jiná a nikdy jiná nebyla, jen ve změně k dobrému.

Rozuměli jste mi?

Mluvil jste o pojmu „vše, co jest“ a mluvil jste o vědomí všech bytostí Tvůrčího díla, nemluvil jste ale o vnitřním já.

Vnitřní já můžeme stavět na různé pozice. Vnitřní já může být vnitřním já této specifické bytosti, nebo to může být vnitřní já bytosti všeobecné, tedy vnitřní, nebo to může být vnitřní já Tvůrčího díla – Já jsem.

Mluvil jsem o tom, ale skrytě. Rozumíte už? Pojem vnitřního já se rozšiřuje, tak jak se bytost rozrůstá.

Nevím, jestli mi porozumíte, ale smysl mého života je, abych ho ztratil?

Ani ne.

Protože když dojdu k cíli, tak už vlastně nejsem.

Tak to není. Ta kapka, která se oddělila od moře, ta se také neztrácí a neztrácí se ani moře. To se stále doplňuje. Je to stálý koloběh. Je to koloběh po tu dobu, pokud ho ta jednotka jako koloběh vnímá. A tam jsou potom dva póly. Pohyb a bezpohybovost. Pohyb znamená Tvůrčí dílo a bezpohybovost Podstatu. Nejde tedy o nic jiného než že se stále rozrůstá pojem „Jsem“ neboť pojem „Jsem“ je i v Podstatě. I to je forma života, ale zase jiná, protipólná formě života, která je třeba v nejvyšší formě Tvůrčího díla.

Musíme si uvědomit, že vědomí bytosti specifické zahrnuje vědomí Tvůrčího díla jako vyšší. Takže když se stane já vyšším, tak budeme na tom lépe. My teď pozorujeme dění kolem sebe s tvůrčími smysly našimi lidskými, naší specifické bytosti. Ty mají určitě nějaký dosah nebo možnost, je sice poměrně dost omezená, ale nás někdy udivuje i ochromuje, ale ona je o dost širší, abychom se mohli dívat na Tvůrčí dílo z vyššího hlediska, abychom došli k nějakému cíli. Když se budeme dívat jen z hlediska bytosti specifické, tak budeme asi dělat spoustu chyb, protože nebudeme znát spoustu souvislostí a logiku řady věcí. Můžeme si je vysvětlit z hlediska bytostí specifických a řada věcí se nám bude zdát paradoxních a řekněme nespravedlivých, protože neznáme souvislosti. Kdežto když připustíme, že specifická bytost je jen jedním korálkem ve vědomí bytosti Tvůrčího díla, tak se nám otevírá možnost, jak si vysvětlit další obzor, a celkem se nám to ujasní, čili zaujímáme vyšší hledisko. Proč se tedy bát ztratit hledisko bytosti specifické, když nutně nabudete vědomí či rozhled daleko vyšší?

Řekněme to třeba tak: Vědomí se neztrácí, vědomí se rozšiřuje. Podobné obavy jsou tedy zbytečné.

Je to tedy jenom změna?

Ani ne, je to jen širší obzor.

My zažíváme během života tři stavy:

1) stav bdělý

2) stav spánku

3) stav snu

My se probouzíme druhý den a vidíme, že jsme to my. My se můžeme probudit do docela jiné dimenze, když tato analogie platí. Denně usínáme a probouzíme se. Člověk se narodí a umírá. Je tu analogie. Neradi ji slyšíme, když si člověk uvědomí, že má zemřít, musí si na to trochu zvyknout. Je to také nějaká věc, která má místo v řádu.

To by bylo snad jasné. Teď ještě něco k duchovní cestě. Řekli jsme si už, že člověk má dělat dobré. Nemyslíte ale, že by měl také působit na druhé, aby získali světlo? Aby se jejich myšlení pohnulo tím směrem, aby začali trochu myslet, aby nechtěli jenom věřit, ale aby věděli, tak jak si to tady vysvětlujeme?

Jestliže já budu dobrý a ten druhý bude špatný, tak zase v Tvůrčím díle nedělám tolik, co bych udělat mohl. Jestliže pomohu holubovi, mouše, včeličce, musím také pomoct člověku.

Proto je žádoucí, aby člověk působil jako roznašeč do stran, kolem sebe. Hovořte se svými nejbližšími o těchto věcech, snažte se v nich probudit zájem a snažte se, aby jejich myšlení se ubíralo lepším směrem než třeba jen dosud myšlení na tento život, na existenci atp. Aby vnikali do větších hloubek, to znamená poučit je nenásilnou formou. Víte, že se nesmí nikomu nic nutit! Může se jen předložit. Vem si, kdo chceš, co chceš, když nechceš, nech. Když o tom nechce slyšet, nemluvím. Tam, kde budete ale požádáni, tam, kde se k tomu vzbudí kladný vztah, tak mluvte. Mluvte, jak víte, jak znáte. Snažte se, aby i jiná já šla do větších hloubek.

To je těžká věc, najít formu a navázat kontakt s druhým člověkem. Musí se většinou chodit okolo…

Obyčejně se začíná tak, že se mluví o těch zvláštních a zajímavých hmotných věcech, pak se přechází na další. Lidi zajímá třeba spiritismus, různé věci např. kyvadýlko (hele, vono se to hýbá) atd. To jsou takové začátky, kdy lidi začnou přemýšlet dál a dál. Samozřejmě, že ne hned do velké hloubky, ale musí se jít. Když jdete do řeky, tak také jdete po písku pomalu do větší a větší hloubky. Jenom plavec si může dovolit skočit do hloubky přímo. Ten, kdo ještě neumí plavat, ten musí pěkně z mělčiny dolů.

Chci se zeptat na vnímání Tvůrčího díla. Říkal jste jednou, že když si řeknu, že Tvůrčí dílo je i není, budu mít pravdu?

Je to tak. Ptáte se na vnímání Tvůrčího díla, ale co pod tím slovem míníte?

Tvůrčí dílo vnímáme všichni, kdo jsme bytost – rostlina, zvíře i člověk – každý ho vnímáme svým způsobem. Co byste chtěl konkrétně vědět o tom vnímání?

Vzestup vnímání a jeho fáze.

Musíme si tedy připomenout vývoj. Bytost šla z Podstaty, roztříštila se na mnohost a ta se začala vyvíjet v Tvůrčím díle. Začala nejprimitivnějším životem, můžeme říci nějakým virem. Postupovala dál – vodní rostlina, suchozemská, vodní živočich, živočich na souši, vyšší tvor, vyšší a teď momentálně člověk. Tak to je vývoj. Vývoj byl podmíněn tím, že se vytvořila bytost. Tzn. spojila se anorganická hmota s anorganickým duchem, s tou všeobecnou psychickou složkou, a tak vznikla bytost. V bytosti se nevyvíjela jenom hmota, tak jak to známe, že z jednoduchého těla se vyvíjelo postupem doby složitější a složitější až k člověku, který má tělo a mozkové buňky nejsložitější, ale vyvíjela se také psychická částka a podle ní se vyvíjela hmota. Jestliže se vyvíjela psychická částka, vyvíjelo se tedy i vnímání.

Vnímání prvotní bytosti bylo samozřejmě primitivní. Byl to jen vjem bytí „já jsem“ a tento vjem se rozšiřoval a narůstaly k němu další vjemy, další vnímání okolního světa a toto uvědomování si světských záležitostí šlo a rozvíjelo se až k člověku. Když se na naší planetě objevil potom člověk, byl to první tvor, který měl proti ostatním tvorům rozšířené vnímání, a sice v tom smyslu, že už mohl vnímat věci, kterým říkáme abstraktní. Začal přemýšlet o jiných zákonitostech, které ještě nemohly vnímat nižší bytosti.

Jelikož člověk se také vyvíjí a zrozuje ve svém živočišném druhu do mnoha a mnoha životů, poněvadž je velmi složitý a musí projít mnoho životů, než bude jeho bytost moci jít dál a rodit se do vyšších tvorů, než je člověk. Ve vývoji živočišného druhu „člověk“ jsou tedy různé odstíny jeho vnímání.

Pokud přišla bytost do prvního lidského života, tak vnímala spíše to, co se týkalo jejího těla, hmotného bytí, nestačila ještě na vnímání vyšší, ačkoli tato vlastnost už v ní byla. Tak jak se člověk přerozoval z lidského života do života, jak šel dál, tak se teprve začala tato vlastnost uplatňovat, rozvíjela se. Takže můžeme říct, že člověk nevnímal hned, ale trochu později. Vnímání abstraktních věcí se stále rozšiřuje, zdokonaluje, tak jak se zdokonaluje sám ve své lidské vývojové řadě.

Jestli si vzpomínáte, rozdělili jsme ji na 4 oblasti:

1) hmotná – tam se člověk o tyto věci nezajímá a ani nemůže. To jsou prvotní lidské životy. Pokud k těmto myšlenkám přijde, tak k jako hotovým, kterým může nebo nemusí věřit. Nepřemýšlí do hloubky a nedělá si žádnou vyšší stavbu z těchto myšlenek. Teprve když se dostává na rozhraní mezi první a druhou oblast, tak je schopen o tom přemýšlet, ale stále tomu jen věří. Přemýšlí o tom, co lidstvo má, co vlastní z těchto nauk. Prostě není ještě schopen jít tak docela dál. Je v tom věření na kraji.

2) citová – tady už vnímá, začíná si sám trošičku zdůvodňovat, ale je ještě příliš důvěřivý, protože citová vlastnost je u něho silná.

3) filosofická – tam je už opravdu kritika, kritičnost. Člověk už nebere jenom vírou, ale snaží se vyvažovat víru s věděním. Čili si už řekne: „Tohlecto je nelogické, to takhle není, to si lidé přitáhli za vlasy, tohle si přetvořili proto, že chtěli tak věřit, nebo že jim pravda nebyla pohodlná.“ Už je tam kritičnost. Ta potom vede do větších a větších hloubek a vede ho až k tomu, co se v člověku mělo rozvinout a co se rozvine.

4) duchovní – když přechází bytost sem, to je už dokonalá, to už víte, to nebudu opakovat.

Myšlení je tedy asi na takovém postupu. Nevím, jestli vám to stačí a co byste k tomu chtěl dodat?

Má to závislost na Tvůrčí čtyřce?

Má. Tvůrčí čtyřka je ve všem. Tvůrčí čtyřka je zákon, který tvoří toto bytí, tento styl bytí, který se oddělil od Podstaty. Je jedno, jestli je vesmír zrovna ve stavu rozžhaveném a plynném, život je vždy. Tvůrčí čtyřka je vlastnost Tvůrčího díla. V Podstatě je latentní, v Tvůrčím díle procesuální, v pohybu, v činnosti.

Tvůrčí čtyřka sestává ze 4 základních vlastností, které jsou ve všem. Je to odstředivost, dostředivost, chlad a žár. Je to jak ve hmotě, tak i v duchu. Ve hmotě, kterou lidé znají lépe než duchovní část, tam se projevuje jako skupenství plynné, kapalné, tuhé a plazma – žár, který přeměňuje všechna skupenství. Přesně totéž je v duchu. Tak jako ve hmotě každé skupenství sestává z řady prvků a ty se mezi sebou slučují na sloučeniny, v anorganické hmotě do určité anorganické pestrosti a v organické hmotě do úžasné pestrosti. Duchovní část – psyché, mens, duch (je jedno, jaký název si zvolíme), se také sestává z těchto 4 vlastností. Taky je tam dostředivost – egocentrismus, odstředivost – altruismus, ne já, ale vše, chlad – klid, žár – nadšení, až fanatismus a tyto 4 vlastnosti jsou základní. Každá z těch 4 vlastností má prvky a ty se zase mezi sebou slučují a tvoří sloučeniny.

Když se anorganický duch spojil s anorganickou hmotou, vznikla organická hmota a organický duch. Organickou hmotu známe a pod slovem organický duch myslím bytost čili částku, která není už duchovně anorganická. Když toto vzniklo, vznikla právě velká pestrost na podkladě této čtyřky. Člověk myslí o čemkoli vždycky v prvcích této Tvůrčí čtyřky.

Představte si nějakého primitivního pračlověka, který by řekl všemu hmota. Pro něj to je hmota. A tady potom stojí náš chemik, který už hmotu rozděluje, čili ji poznává. V takové situaci jsme, když budeme mluvit o duchu. Když řekneme duch, tak to je, jako když řekneme hmota. To nám moc neříká, jen to, že je to částka duchovní na rozdíl od hmotné, která s ní je sice shodná, ale my ji jinak vnímáme a v nás se jinak projevuje. Tato částka se skládá právě tak jako hmota, a když by potom přišel obrazně řečeno takový duchovní chemik – u nás by se dalo říct nějaký velmi vyspělý psycholog budoucnosti, poněvadž teď ještě není tato věda příliš probraná a příliš jasná – kdyby přišel takový superpsycholog, tak by to byl ten, který by rozebral duchovní částku tak, jako rozebíráme chemicky hmotu. Mohl by ji tak popsat, zase v jejích prvcích a sloučeninách. Tak se tedy uplatňuje Tvůrčí čtyřka.

Tvůrčí čtyřka je hmota, duch a je to síla – energie, ta se ovšem dělí na dvě – energii organickou a anorganickou.

Anorganická, to je ta, kterou známe jako elektřinu, radiové záření, elektromagnetické pole atd. – to, co dnes lidé znají z oboru energie. Potom je ale ještě energie organická. Ta se dnes teprve poznává a zjišťuje. Vědci jí říkají třeba mitogenetické záření (o tom jsem slyšel už koncem první republiky, pak to zapadlo v zapomenutí a dnes se toho chytají botanikové), biologové říkají biologické síly nebo vitální síly, ale zatím se k tomu přistupuje s velkými rozpaky, poněvadž je to novum v myšlení našich vědců. Je to pole, na kterém se začíná. Ví se, že tyto síly jsou, že jsou velmi složité, daleko složitější než ty anorganické, které jsou jednoduché. A teď se v tom bádá. No, každý začátek je těžký.

To je tedy Tvůrčí dílo. Představte si ale, že Tvůrčí dílo existuje vždy. My když budeme myslet tak, jak jste myslel, když jste si dával tuto otázku, tak myslíme v intencích tohoto života, této chvíle, tohoto momentálního projevu, kdy na této planetě jsou bytosti různého vývoje až do člověka, ale nezapomeňte, že je to jedna nepatrná tisícina vteřiny, opět obrazně řečeno, ve vesmírném dechu, že to je jen jedna nepatrná chvilička ve fázi chladnutí planety.

Připomeňte si, jak vesmír dýchá. Doba, kterou teď prožíváme, jednou přejde. Přijde velký impuls do celého vesmíru, kdy se veškeré planety rozežhaví, potom, pro nás po nespočetně dlouhém čase, přijde další impuls, kdy se planety rozejdou a bude jen plyn a silová centra v místech, kde byly planety. Na další impuls přijde soustředění, kdy se opět kolem silových center shromažďuje hmota. Žhavý plyn se stahuje dohromady a vznikají žhavé planety. Na čtvrtý impuls začnou planety chladnout. To už dnes naši vědci také vědí. Planety chladnou a jednou naše planeta, která toto prodělala, došla do takového stadia, že se projevil na ní život takový, jaký známe.

Musíme si ovšem uvědomit, že toto je velmi nepatrná chvilička, nepatrný vlásek v době vesmíru, a musíme si také uvědomit to, že jak hmota, tak duch žijí dále, energie samozřejmě také, takže se přeměňuje stále jenom forma života.

To, čemu my říkáme život a myslíme tím bytosti – rostliny, živočichy, člověka, to je jen malá částka života. Ve vesmíru je život vždy a všude. Tohoto času je tentýž život (hmota a duch) i na Slunci, přestože je žhavé, samozřejmě ne v této formě. Čili stále se mění životní forma ve vesmíru, ve vesmírném dechu. Toto si musíme uvědomit, když uvažujeme o duchovním prvku nebo takové formě lidské, a ta není dokonalá, není to nic zvláštního.

Tak chcete k tomu něco dodat? Já už také se opírám o to, co jsme si řekli. Opakuji sice, ale vycházím z toho, že už něco víte.

Je překážka v poznání těchto zákonitostí, jsme-li zvyklí uvědomovat si momentální stav, tento okamžik, ale nejsme schopni si představit další fáze?

Podívejte, proto o tom mluvím, aby si to lidé dále představit mohli, aby o tom začali uvažovat. Překážka to není, ale je to záležitost vývoje.

Musíme vědět, že žížala má nižší myšlení než my, kočka ho už má vyšší než žížala, pes třeba ještě vyšší, opice ještě vyšší, člověk také ještě vyšší, ale nesmíme si myslet, že lidské vnímání je absolutně nějaké nejvyšší, jak si lidé myslí. Když mluví o splynutí s Božstvím atd., je to ještě naivní představa, protože ta žížala si to může myslet také. Nesmějte se, je to tak, protože člověk si o sobě příliš mnoho myslí, a ono to tak není.

Teď jsem vám říkal o tom vesmíru. Kdyby si tohleto člověk uvědomil, jak by to všechno bylo jiné. Jak by to všechno jinak vypadalo. A jelikož člověk myslí skutečně jen z lidské fáze a velmi nepatrně, potom to také všechno nepatrně vypadá.

Člověk je ve vývoji tvorem, který ještě není příliš daleko. Musí si to uvědomit a musí se snažit o to, aby šel dál. Aby šel dál, musí poznávat zákonitosti a přemýšlet o nich. Neříkám, že to může každý, mluvili jsme o vývojové lidské řadě. Ti, kteří jsou poprvé v lidských životech, jsou odkázáni jen na nějakou víru. Jak víte, zvláště v posledních tisíciletích byly víry někdy velmi naivní. Člověk se až diví, jak takovým naivnostem lidé věří. Byly ale víry ne tak naivní a my teď požadujeme už další, aby člověk nechtěl jen věřit, ale aby se přesvědčoval, aby poznával. Aby se přesvědčoval, aby poznával a měl svoji kritiku, k tomu je nutno poznávat zákony. Když budete chtít umět počítat, tak se taky nebudete učit, že 1 000 + 2 000 = 3 000, ale budete se nejprve učit skládat jedničku k jedničce, čili budete se nejdříve učit zákonitost počtů. Když se ji naučíte, budete potom umět počítat a vypočítáte si, co byste jindy musel memorovat.

S naším nynějším stavem to vypadá tak, že si lidé něco namemorovali, nekriticky, a to opakují, staví na tom; nejvýš že to přeformovávají, přehrabují, přehazují. Ruku na srdce, je to tak.

Víte, když si uvědomíme zákonitosti Bytí, zákonitosti ducha, tak vidíme, že vlastně je jen jednota, je jen ono JSEM a v nepatrné době teď je to JSEM jakoby rozstříknuté do mnohosti. Každý se cítí být osamocenou jednotkou a z té pozice jedná. Kdyby si uvědomil, že není osamocenou jednotkou, že je součástí celku, ale že je dokonce i tím celkem a že jednou ono rozstříknuté myšlení se bude sdružovat tak, že se bude on cítit vším, tak by také jinak myslel a hlavně jinak jednal. Dnes se mluví i jedná všechno na základě: Já a dlouho nikdonic. A to je ten největší omyl, to je to nejnižší myšlení, které člověk může přijmout, a taky vidíte, že to na světě vypadá nějak bídně. Ze sobeckých důvodů se jednat nedá. To je zlé. Nikdy to nic dobrého nepřineslo. Zanikaly na to velké kultury a ještě zaniknou mnohé!

Kdyby si člověk uvědomil, že smysl jeho života, který tady žije, je ten, aby tady všemu sloužil, tak by se žilo jinak. Na prvém místě by nebyl každý já, ale na prvém místě by byl zájem celku. To je náboženství budoucnosti! To je ten protiklad v náboženském myšlení tomu, co dnes lidé v náboženských naukách mají.

Doposud se člověk hnal jen za sebou samým. I v těch nejvyšších naukách, kde bylo zapomenuto, proč vznikly různé duchovní praktiky, i tam dnes vidíte dostředivost. Člověk si sedne, vytvoří si svůj klid a snaží se o své vlastní blaho. Co se děje? Oddaluje se od celku, odvrací se směrem k sobě. Je to tak? V myšlení všech náboženských a filosofických kultur, které dnes jsou, je dostředivost: Já, moje rodina či můj národ. A to je chyba!

To je asi tak, jako když člověk se chápe jako celek a vůbec ho nenapadne, že sestává z buněk. Teď si představte, když se mu nějaká buňka zblázní a nakazí jiné. To je rakovina. Tak je to i mezi lidmi. Lidé jsou buňky jednoho celku. Jestliže jsou ty buňky špatné, tak to celku vadí a každý já jsem tím celkem. Může tedy na to doplatit jenom každý já. Rozumíte?

Podívejte se, když se někde děje něco zlého, když se děje něco špatného nebo těžkého, když se třeba topí včelička v louži, jak jsem vám už říkal, tak ona bojuje o svůj život. To je jedna buňka celku. To jsem také já, ta včelička, ale já se tak necítím. Já se cítím oddělen. Jednou ale budu vědět, že ta včelička jsem já. Čili ona je v nebezpečí, proč bych ji nevytáhnul, proč bych jí nezachránil život? Vždyť to dělám pro sebe. Ta včela jsem také já. Když lidé začnou takhle myslet, dovedete si představit, jak bude na světě?

Víte, člověk má svůj smysl. On zde není zbytečně. Smysl života lidé stále nemohou pochopit. On jim nebyl řečen, oni ho neznají. Když jim ho ale budeme říkat, někteří pochopí. Byl bych rád, kdyby jednou, třeba za 1 000 let, to pochopili všichni. Pak by se žilo jinak.

Smysl odstředivého myšlení je také ve vegetarismu, kdy odmítáme vraždit druhé tvory a jíst jejich mrtvoly. Protože tak jako otec nezabije svoje dítě, aby se najedl, přesně tak nemůžete zabít druhého tvora, abyste se najedli. To je už myšlení nové doby. Teď jde jen o to, aby to lidé pochopili. Ale jak říkám, někdo to pochopí, někdo ne. No, každý jsme nějaký. Rozuměli jste mi? Bylo odpovězeno na otázku? Vždyť vy jste už poznal taky různé náboženské směry, leccos jste slyšel, k lecčemus přišel, nemusíte souhlasit s tím vším, co tady říkám, ale já vám to zdůvodním.

Chtěla bych vědět něco o dění v nečinnosti.

To je ovšem otázka, na kterou člověk nestačí, o které může diskutovat, ale dost dobře ji nemůže pochopit, a sice z toho důvodu, že odpověď leží přímo v Podstatě, a ne v Tvůrčím díle.

Představíme-li si Podstatu, je to homogenní celek a všechno dění, které tam je, ať se už jedná o dění časové, tedy časovou dimenzi, nebo o dimenzi prostorovou. Ty tam jsou však v latentní podobě, jsou v klidu, nejsou v pohybu.

Dění v nečinnosti je v Podstatě, ale není v Tvůrčím díle. Když se částka Podstaty odděluje a vytváří Tvůrčí dílo, tedy kosmos, vesmír, prostě to, co nazýváme Tvůrčí dílo a co není tak jednoduché, jak si člověk představuje, tak tam teprve nastává proces, tam nastává rozčlenění, rozdělení nejen hmoty a ducha, ale i energie a to znamená proces a postup v čase a prostoru.

Musíme tedy vzít v úvahu proces a latenci. Je to problém, o kterém se dá hluboce přemýšlet, ale jak říkám, ten se už týká Podstaty. Jste s tím spokojena?

Můžete říct něco o smyslu života?

Já jsem o tom smyslu života mluvil. Mluvil jsem o tom, že člověk když pochopí nejen svou sounáležitost se vším, ale když pochopí sebe jakožto celek, když si zdůvodní průběh života, veškerý, jak jsme říkali, dech vesmíru, všechny doby, když se snaží pochopit všechny přeměny života a když najde tuto momentální životní formu jako jednu z těch nepatrných chvilek v přeměně života, tak počíná chápat hlavní smysl života. Počíná chápat, že on je celkem a že smysl života je v jeho projevu.

Jeho projev musí být rovnovážný. Jestliže takový není, pak je chybný a chyba samozřejmě bolí. To je ovšem smysl života nejvyšší.

Smysl života ale může být i dílčí. Může to být smysl života bytosti, nějakého jednotlivce a to jsme potom v hledání smyslu života velmi nízko.

Člověk může považovat za smysl života, aby duchovně vyspíval. Takové názory jsou v devadesáti devíti procentech. Smysl života je v tom, abych já duchovně vyspíval. Ano, tak se to traduje. Je to pravda, ale je to jen dílčí smysl. Je to, asi jako bychom se rozhlédli po krajině a viděli obzor a ten považovali za konec světa. Když však přijdeme na obzor, tak se nám rozevře další obzor, a když přijdeme na něj, tak opět další atd.

Čili tento smysl života, který se traduje v některých náboženských směrech, aby člověk vyspíval v duchovních hodnotách k dokonalému člověku, dokonalé bytosti, ten je správný, ale je nízký a je omezený. To je logické. Musíme v tom jít ještě dál, takže můžeme hranice, kdy člověk chápe smysl života, posunovat podle lidských možností a můžeme jich mít mnoho.

A má to souvislost s tím, že si člověk dává svůj vlastní smysl života?

Člověk uvažuje o smyslu života, jak je schopen. Já vás chci právě tímhle přivést k tomu, aby jste uvažovali o smyslu života do velké hloubky.

Proč jsou veškeré filosofie? Proč se sem rodili ti, kteří znali a věděli? Aby byli majákem, aby dali nějakou nauku, aby lidi vedli k lepšímu, aby Tvůrčí dílo nemělo kazy.

Proto hledáme pravdu. Proto se v tom chceme vyznat. Nechceme být slepí jako koťata. Proto vysvětluji přírodní zákonitosti. Vysvětluji to, co skutečně je, protože realita je vlastně všechno. Vysvětluji to tak, abychom pochopili co možná do větších hloubek, případně až do tak velké hloubky, jak je vůbec člověk schopen pochopit. Jestliže člověk pochopí do větších hloubek, pak je nejen on lepší, ale je lepší všechno. Je medicínou, která je kápnutá na nemocné tělo a která se může šířit.

Proto je říkáno: Ten, kdo ví, má dát dál. Ovšem musí dávat nenásilně tam, kde se o to žádá. Tam, kde se o to nežádá, tam se asi ještě nedospělo k tomu, aby to mohlo být pochopeno.

V indické bibli Bhagavadgítě je psáno, že dokud člověk nezvítězí sám nad sebou, tak že má v sobě svého nepřítele. Jeho osobnost mu brání v tom, aby šel dále.

To je pravda. Pokud člověk nepochopil sám sebe… Ale pokud člověk nepochopil celek, protože pokud člověk pochopí sám sebe, tak se ještě nemusí srovnávat s celkem. To ještě není řečeno, že pochopil do velké hloubky. To pochopil jen sám sebe.

Moderní věda se stále vrací k poznatkům přírodních filosofů, jen s novým kvalitativním přístupem, jinak zůstávají pro vědce platny dál.

Myslíte tím, že věda se vrací k těm starým náboženským kulturám?

Tak podívejte se. Tak, jak ve skutečnosti Bytí je, jak vypadá, tak to bylo párkrát řečeno těmi, kteří znali. Občas se narodí někdo, kdo ví, a ten přinese nauku. Jinak by se sem ani nedostaly. Ten, kdo má takový smysl, že ví, jak to je, ten, kdo má schopnost vniknout do Podstatného Bytí, ten potom mluví. Mluví správně a dá správnou nauku, ale ta není lidem vždycky příjemná. Oni doposud věřili tak a tak a dnes by měli měnit svoje názory. Vyvstali různí tzv. zasvěcení, kteří hlásali tak a tak a dnes by jim měl někdo nabourávat jejich myšlenky a dokazovat, že nejsou plné nebo že jsou překroucené nebo naivní, tak se proti němu vystupuje, různým způsobem, ale vystupuje. To sem ale nepatří.

Chtěl jsem říct to, že ten, kdo ví, dá nauku. Ta je správná, ale lidé si to snaží vždy nějak překroutit. Tak, jak je jim to pohodlné. Smlouvají s ní a neuvědomují si, že je to pro jejich zlo, že to nemůže přinést nic dobrého, nic kladného. Vždycky se to tak děje a snad i dít bude. Je to škoda, ale chci říct to, že základní nauky byly vždycky správné. To, že se nám nedochovaly, za to už můžou lidé. Já nevím, co bych k tomu dodal. Je to tak?