22. února 1982

Dělíte na senzibily (citlivce) a aktivisty, na toho, kdo přijímá a kdo vydává. Aktivista ale také nedává jen ze sebe, ten přeci také přijímá určité vlivy.

Ale vydává ze sebe – buďto vydává tak, že má průtok a musí tyto síly nějak třídit, formovat a musí pracovat a vést síly tam, kam patří, a tak, jak patří. To je aktivista.

Jiný aktivista je třeba hypnotizér. Ten také působí, nenechává na sebe působit. Vzepne se a dává.

Mnou když prochází energie, tak je to energie kosmická, která se tady transmutuje ve vitální energii. Tady prodělává tu změnu a vychází. Čili ona mnou prochází a ve mně se transmutuje na vitální organickou sílu, která potom jde k tomu člověku. Má to tu výhodu, že nejde z mého vlastního centra. Ovšem, mé vlastní energetické centrum je na tom zúčastněno, ale jenom poměrně, mojí aktivitou, čili tak, jako bych dělal každou jinou práci. Když hodně léčím, jsem unaven, ale jsem unaven z vlastní energie, jako by byl unaven každý. Když by se mně ale měřila tato léčebná síla, tak by byla stále stejná. Ten proud je stejný, jenom nástroj je unavený.

Ten, kdo na sebe nechává působit, jako třeba proutkař, když hledá vodu, uhlí, sloje, rudné žíly, ten se uvolňuje, je pasivní, musí mít pasivitu. To je pravý opak, druhý pól. Já se musím vzepnout, a on se musí uvolnit.

Ten senzibil – citlivec, třeba proutkař, musí přece také rozlišovat vlivy, které dostává, aby byl schopný zhodnotit situaci, poměry hloubek apod. Telepat je buďto schopen přijímat, nebo vydávat.

To už mu ta spirála nebo proutek ukáže. Ale on nechává na sebe působit. Pomalu jde s proutkem a čeká. Čili on se uvolní a čeká. Není aktivní.

Obě dvě schopnosti mají stejnou hodnotu, to není podceňování toho druhého, je to jen rozlišení, které musí být, poněvadž to tak skutečně je.

Já se ptám proto, že hledám styčný bod, a chtěl bych se zeptat ještě na další pól: Je pravděpodobnost, že aktivista a senzibil můžou být v jedné osobě?

Potom to ale vypadá tak, že to není ani ryba ani rak. Když on pěstuje pasivitu a zároveň aktivitu, tak to přeci jen není ono. Není to tak, jako když se soustředí do toho jednoho směru. Proto my nemáme rádi, když třeba léčitel by dělal diagnózu. Protože diagnostik je senzibil a léčitel je aktivista. Přesto jsou někteří magnetizéři, někdy i léčitelé, kteří dělají diagnózu, a třeba úspěšnou. Ale je to potom na úkor třeba intenzity jeho léčebné síly.

Znamená to, že nejde tak do hloubky?

Nemá potom tu intenzitu, nejde to tak do hloubky. Nemůže docílit tolik, kolik by docílit mohl. To máte zrovna tak u telepatie. Ten, kdo vysílá jakožto telepat, není nikdy dobrým příjemcem. Zase ten, kdo je dobrým příjemcem, ten nevysílá. U telepatie se tyto dvě schopnosti dobře rozlišují.

Čím si vysvětlujete to, že na člověku můžou vyskákat určité znaky? Ne přímo stigmata, ale třeba písmena. Je to působení nějaké prány?

To je působení jeho vlastního podvědomí, právě tak jako stigmatizovaní lidé, kteří mají stigmata třeba dejme tomu Ježíšova. To jsou příliš silní senzibilové, kteří ve svém minulém životě toto prožili. Jak víte, v tehdejší době se strašně moc křižovalo. Via Apia byla olemovaná kříži. Ti, kteří toto prožili a prožívali to tak silně, že se to vrylo do jejich podvědomí, aniž by věděli, proč a jak, poněvadž podvědomí nezachycují plně, tak tyto stigmata mají. Jsou to lidé, kteří bývali obyčejně v minulém životě ukřižovaní. Ale to neznamená, že každý, kdo byl ukřižován, musí tyto stigmata mít.

A co písmena na hrudním koši, která u něho vyskočí?

Tak já jsem ještě neviděl, že by u někoho vyskočila písmena, ale dá se to vysvětlit zase stejným způsobem. Pravděpodobně takový člověk příliš v minulém životě nějak zhmotňoval tyto síly do formy třeba latinské abecedy. Co si člověk příliš silně zatlačí do svého podvědomí, to tam také je, a potom se to může projevit v příštím životě a někdy se bohužel projevují i takové věci, které nejsou žádoucí.

Já si vzpomínám na jeden případ, už jsem ho taky tady říkal. Kdysi dávno, před pětadvaceti až třiceti lety, jsem byl v Plzni a přivedli mně tam chlapce, který byl mongoloid. Znáte tu chorobu, je to debilita. Soustředil jsem se na něj a tehdy, což se mně stane málokdy (to je z důvodů mého učení), mně to přišlo, že tento chlapec v minulém životě byl v Indii uctíván jako světec. Snažil se zrušit svoje vědomí a ono se mu to podařilo, bohužel. Pak se musí narodit se zrušeným vědomím. To, co se ve vývoji všechno tvořilo, to on si z hlouposti, poněvadž není k tomu důvod, takhle poškodil. Pak se musí rodit s tím zrušeným vědomím a trvá několik životů, než se zase plně zapojí tak, aby byl výkonný.

A s tím stigmatem je to totéž. Někdo si celý život zhmotňuje tuto sílu, představuje si ji, tak ji má silně vtisklou do svého podvědomí a to se mu potom projeví tím stigmatem.

A jak by se mělo projevit správně?

Správně by se nemělo projevit písmenem, poněvadž není důvod k tomu, aby se síla, která je jenom označená tím písmenem, aby se skutečně v těle zhmotňovala. Písmeno jen označuje druh síly. Např. A označuje sílu ohňovou, E dostředivou, I odstředivou a U klidovou sílu. Takhle se označují, a teď se najdou lidé, kteří místo toho, aby přijímali tyto síly čistě, tak si je zhmotňují do formy, což není správné.

O tom psal Karel Weinfurter, který to uváděl jako Kerningovu školu.

Je taková škola, ale takových je tady mnoho. Vždycky se najde někdo, kdo chce v něčem vyniknout, tak si musí něco změnit, aby měl právo na svoje bytí. Ono je toho mnoho.

Když se tady někdo najde, kdo bude říkat: „Musíte každé ráno spolknout kozí bobek!“, já vám řeknu, že najde fanatiky, kteří se kolem něho sdruží, a vznikne z toho sekta a on bude svatej.

Jak vznikaly sekty? Pravda je jenom jedna. A kolik je na světě různých sekt, nejen křesťanských, i v Indii, ve všech náboženstvích, v buddhismu, u Mohamedánů. Vždycky to vzniklo tím, že někdo si něco změnil, poněvadž chtěl něco znamenat a chtěl být svatým nebo mít z toho nějaké výhody. Tak si vždycky něco pozměnil, aby měl právo ke svému životu. Tak vznikaly sekty. Nebylo to jen v náboženství, bylo to a je skoro ve všem.

Kde je příčina, že člověk začal jíst maso, když vlastně k tomu nebyl stvořen? Kde vznikla ta myšlenka? To už muselo v osudovosti vlastně být: Buď maso jíst nebo ne?

To vám mohu lehko vysvětlit. Člověk je první v řadě těch, kteří mohou vzít svůj vývoj do vlastních rukou.

Celý vývoj bytosti od nejnižší až do nejvyšší můžeme rozdělit na 4 fáze. V první fázi to jsou rostliny, tam je pasivní vývoj a pasivní životní projev. Když už potom přejde do živočichů, tam je aktivní životní projev, ale ještě pasivní vývoj, vyvíjí se zákonem karmy. V další části už je aktivní životní projev i aktivní vývoj. Aktivní životní projev už mají zvířata, má ho i člověk, ale ten má i možnost aktivního vývoje. Člověk je první tvor v třetí oblasti, který má tuto možnost. Může už myslet, může už svůj vývoj aktivně ovlivnit. On nemůže zrušit Zákon odrazu, protože to je zákon celého tvoření, ale může ho dávat do klidu. Může se učit dobrovolně, nemusí čekat, až ho bude učit jeho čin. Jelikož je prvním, tak je ještě krizovým tvorem. Vlivy z minulých životů na něho více působí, nežli kdyby už byl nadčlověk atd. Takže právě v tom aktivním vývoji je ještě člověk dosti slabým tvorem a lehko podlehne právě tomuto. Člověk také podlehl. Není to jen jeho přístup k ostatním živočichům, je toho víc, co může člověk těžko pochopit.

Není na světě tvora, který by se ničil a ještě nad tím jásal a dělal z toho vědu. To je jedině člověk. Takže zač ten člověk stojí? Ono to není tak moc, nemyslete si. To jen lidé si myslí: My jsme moc! Poněvadž stojí tady teď proti ostatním nižším tvorům. Člověk je momentálně v tomto čase nejvíc vyspělým tvorem. Jenomže to není tak mnoho. Kdyby se člověk najednou ocitl v tom, čemu říkáme budoucnost, kde už by byli vyšší tvorové, tak by se strašně divil, až by si ho někdo vzal na obojek a vedl ho na procházku, jako my vedeme pejska. Je to tak.

Ti nejnižší tvorové mají také své myšlení, ale je jednodušší, nižší, nedosahuje myšlení lidského, a tudíž si musíme taky uvědomit to, že člověk se svým způsobem myšlení a se svojí mentální, duchovní kvalitou není tak vyspělý, aby nemohl být vyspělejším jakožto tvor. A vývoj pokračuje dál.

Před nějakými 500 miliony lety tady byla nejvyšší inteligence trilobit, pak nějaký dinosaurus atd., poměrně nedávno ještě opice. Vždyť člověk není ještě na světě tak dlouho. Všechno se vyvíjí. Jednou zde bude vyšší tvor, ještě vyšší atd. To je zákon vývoje, to je zákon koloběhu.

My jsme dnes lidé, za námi jsou tvorové nižší, kteří jednou budou také lidmi, a my už zas budeme dál. Je to jako kapka vody, která spadne z oblak na zem a jde do stružky a teď se pojí s ostatními kapkami a teče. Některá je už v potoce, některá je v řece, některá v moři. Za ní jdou ale další a další. Ráz krajiny, břehy, kterými teče tato voda, ten zůstává, to je ta osudovost.

My říkáme,že byla doba starého Egypta, že se stavěly pyramidy. To říkáme ale z pozice tohoto času. Jenomže ta doba je, ty pyramidy se stavějí.

To je asi tak, jako ta kapka kdyby byla už v řece a říkala: Byl potok. To není pravda, ten potok je, a tam jsou zase další kapky. Takže budeme-li myslet dál, zjistíme, že čas není. To je jen rozměr.

Je Tvůrčí dílo, ve kterém my se pohybujeme. A my, mentální složka, jsme právě zde, čemu říkáme tento čas. Ale to, co bude, to nebude, to je, jenom my jsme tam ještě nedošli. A to, co bylo, to nebylo, to je, to zůstává. Zase jiná kapka prožívá jinou krajinu či jiný nižší tvor prožívá ten daný osud.

Osud je ovšem prožíván nestejně. Protože, jak to máte už dávno napsané, osud se svými událostmi má také své dimenze. Takže ho můžeme prožívat hůř nebo lépe, to už pak záleží na nás. Prožíváme ale stále stejný scénář. Ten osud je takový, jaký je, my ho můžeme jen nadlehčit nebo snížit, zlepšit nebo zhoršit. Ale nemůžeme ho měnit. 

Takže my máme svoji osudovost a svojí vůlí můžeme buďto ji ovlivnit k lepšímu nebo k horšímu.

Nejenom my, bohužel, mohou to ovlivnit také ti, kteří jsou vedle nás. To jsou zase ty tlaky z boku. Mohou nám snížit osudovost. Tedy nehraje v tom jenom naše vůle, ale vůle toho celku, vlivů, které jsou.

Máme ale možnost si vybrat buď úplně to nejhorší nebo projít osudem a nedělat si něco horší, než je.

My nemůžeme měnit scénář, ale můžeme ho zlepšit nebo zhoršit. To je v lidské vůli.

Buď se nechat pasivně unášet nebo svojí vůlí zasahovat.

Teď ale, jak aktivně zasahovat – k dobru nebo k tomu druhému pólu?

Takže možnost vytrhnout se ze scénáře osudu není možná?

Není to možné. Např. ten, kdo by spáchal třeba sebevraždu, ten se nevytrhuje z toho scénáře. Jen některou tu událost tady zhoršil, takže vyvanul a žije bez těla dříve, nežli by žil předtím, kdyby sebevraždu neudělal. Jde ale dál, jen jde o něco níž nebo hůř.

Nemyslel jsem přímo sebevraždu, ale nějakým aktivním působením, jak na sebe, tak na své okolí.

Aktivním působením na sebe si člověk ovlivňuje svoji osudovost, sám sebe, a ovlivňuje hlavně to, jaká bude jeho osudovost příští, do jakého osudu se zrodí, kam podle své kvality zapadne. To je nejdůležitější. To ten člověk hlavně ovlivňuje.

Říká se, že člověku, který se vydá tímto směrem, se karma vybíjí rychleji.

Když se vydá správným směrem, když pochopí a snaží se dělat dobré, neubližovat, tak samozřejmě karma nemá důvod k zasahování. Je dávána do klidu a člověk jde potom do lepšího osudu. Ale má to také svůj háček.

Představme si to tak: Bude člověk, který uposlechne, bude věřit, ukázní se a nebude dělat zlé, ale to zlo v něm bude. On ho nebude projevovat. Vytvoří si dobrý příští osud. Ten osud bude dobrý, on se v něm ale zase zkazí. Čili není dobrá jen slepá víra, kde se člověk ukázní, ale je nutno myslet, promyslet a být dobrým proto, že takový jsem a snažím se takovým být, a nejen proto, že uposlechnu a nedělám něco, co bych neměl dělat.

Aby potom ale z toho nevznikl fatalismus, aby si člověk potom neříkal: Ale, osud bude stejně, ať dělám, co dělám. Je dobře, když člověk opravdu jde tou aktivní cestou, protože si nadlehčí osudové události. Každý osud má dobré i špatné. Nikdo nemá osud úplně krásný a dobrý, takže tímhletím když se mu to nadlehčí, jako by vlastně ten osud snil, není těžký, i když jsou tam balvany.

Může mít osud, který je těžký, ve kterém jsou velmi těžké balvany, ale ten těžký osud ho nesmí zkazit.

Mimo to, když není závislý na hmotě, tak se netrápí jako třeba někdo, kdo by na ní závislý byl.

To je samozřejmé. Vyžaduje to pak už vyspělost toho člověka a jeho možnost filosofického myšlení.

Filosofie pomáhá hodně, protože si myslím, že není člověka, který by měl v osudu jenom samé krásné věci, vždycky se tam něco objeví. Ale tím, že jde touto cestou, pak to tak těžce neprožívá, má oporu ve své filosofii.

Je silnější vůči svému osudu a je silnější také proti bočním vlivům.

Znamená to nějaké takové odhmotnění, přeměnu hmotného na duchovní?

Spíš poznání životního zákona. Aby člověk přemýšlel a kriticky bral, měl svoji kritičnost, bral život, jaký je. Poznat životní zákony, poznat, co je to život, a uvědomit si, kdo jsem já, myslím každý já. To „já“ si uvědomit – že není tak důležité, jak si člověk představuje, ale že je přesto velmi důležité pro tento vývoj.

Když člověk v sobě potlačí ego a myslí víc na celek, tak si také osud velmi nadlehčí. Třeba jsou vedle sebe dvě ženy. Jedna je hmotná – jenom ty šaty a šperky – a druhá má třeba stejnou možnost, ale s dobrým srdcem to rozdá a myslí to dobře. Potom podstatně líp prochází a netrápí se tak jako tamta.

Nadlehčuje si osu své osudovosti.

Je ale nebezpečí, že když se člověk zbaví ega, že ho může ovládat prostředí.

Proč by se měl nechat ovládat prostředím, když bude mít svoji kritičnost?

Co je hřích?

Hřích je to, když člověk dělá něco, co dělat nemá. Tomu lidé říkají hřích. Je to něco, co nemá být, co nemá dělat. Kde člověk projeví svoji vývojovou nedostatečnost, kde projeví svoje zlo.

Jsou na to subjektivní nebo objektivní měřítka?

Měřítka jsou v tom, co jsem teď říkal. Projeví-li člověk nějakou nedokonalost, tak ta nedokonalost je zde proto, že ještě ten člověk není právě v tom smyslu dokonalý, a tudíž odraz (karma) mu přenese tuto jeho nedokonalost do jeho příštího života. On ji dostane na svoje záda, trpí a tím se vlastně mění. Měnit je možné buďto aktivně nebo pasivně. Mohu dělat to nejhorší zlo, ale také je to škola. Zase se to na mě vrátí v příštím životě a já budu z toho života učen. Anebo mohu pochopit dobrovolně a mohu procházet potom rychleji vývojovým druhem Homo, člověk, a také pohodlněji a lépe. O víc tady nejde.

Takže do doby, dokud se nestaneme Podstatou, tak vlastně hřešíme?

Staneme se pak vyšší a vyšší. Nehřešíme, proč?

Tím, že jsme nedokonalí.

No, tak se snažme být dokonalí a hřešit co nejméně nebo hříchem co možno nejslabším anebo nehřešit. Svým „já“ řešit situaci a snažit se pochopit a být lepším a vyspělejším.

To je ta vývojová nedokonalost, protože to je první pól činění – dobro, zlo. A hledisko – jak se na to kdo kouká.

Dá se nějak objektivně stanovit, co se nechá považovat za největší hřích?

Nedá, protože u každého je to trošičku jiné. Jiné je to u člověka, který přišel do prvního lidského života, a jiné u člověka velmi vyspělého.

Např. známe černou a bílou magii. Do té obyčejně spadají lidé druhého vývojového stupně, protože ještě nejsou v lidském vývojovém stupni tak dokonalí. Spadávají tak do zla, dělají zlo proto, aby z toho těžili, propadají mamonu, chtějí mít výhody atd. Proto tedy dělají zlo a dělají ho vědomě a třeba ho zesilují až na zlo projevené třeba magií. To jsou lidé poměrně nedokonalí, kteří ještě tolik nechápou. Stává se ale, že už vývojově dokonalý člověk podlehne černotě, magii a zvrhne se. Není tedy nějaké měřítko, kdo může a kdo nemůže. Je tady lidská vůle. Člověk může cokoli, ale musí vědět, že se na něho vše vrací. I to dobré i to zlé, a když pozná, že vlastně jenom prochází životem jakožto jednota, a když pozná nejen svoje bratrství se vším, ale svoji sounáležitost se vším, co je, tak už potom myslí jinak. Člověk vždy jedná tak, jak myslí a jak je schopen myslet. Takže to je potom vše vývojová nedokonalost nebo dokonalost.

Jak se pozná černý mág?

Tím, že dělá zlo a dělá ho třeba duchovními silami, ovšem černými.

A jaká je proti tomu zbraň?

Být dobrým, myslet na něj v dobrém a tím tvořit svoji obranu. On když pak vysílá, tak vše, co vyšle, to musí být stráveno. Když to nedopadne na toho člověka, na kterého to vyslal, tak to padá zpátky na něj.

Proč musí být vše stráveno?

Jsou dva póly, takže když on vytvoří něco, co má být činem, tak to musí být stráveno. Když to nedopadne na toho člověka, na kterého vysílá, dopadá to zpátky na černého mága.

Je jedna zajímavá věc, kterou jsem pochopil a jak jsem byl učen. Ti lidé, kteří dělají třeba i jen tak lehce nějakou černou magii, tak se vždycky rodí v příštím životě nějak tělesně deformovaní. Ale neznamená to, že každý, kdo je tělesně deformovaný, musel dělat černou magii. To ne, poněvadž jsou ještě jiné příčiny.

Je v magii nějaký bod, kdy to začíná být černá magie?

Může dělat člověk dobro a může dělat zlo, běžně. Když potom dělá to dobro a zlo pod vlivem zesíleným duchovními silami, tak je to potom dělání dobra – bílá magie, dělání zla – černá magie.

Magie, to je činění. Nebudeme říkat magie běžně něčemu, jako když někdo zabije třeba kamenem holuba, to magie není. Kdyby ho ale měl zabít silou myšlenky, tak to už pak je magie. Magie říkáme používání sil a duchovních principů.

Ve středověku se dost používalo magie třeba k milostnému očarování. Ten mág dával např. lidi dohromady. To je bílé nebo černé?

Takže v podstatě Břetislav Kafka, otec naší české psychotroniky, se dá říct, byl černý mág, když dokázal zabít silou myšlenky. Docházel mezi lidi a bral jim jejich sílu, když byl vyčerpán.

To se nesmí!

Patří do magie i to, když např. člověk jede v tramvaji a vědomě vysílá na lidi vlivy?

Každý člověk vysílá. Každý, nejen člověk, ale i rostlina nebo jiný tvor. Každý má svůj vliv, který vysílá více nebo méně silně.

Když jdete po ulici a myslíte běžně, tak je vliv slabý. Kdybyste ale měl na někoho vztek a zesílil to v sobě, tak vysíláte silný vliv a ti, kteří jdou kolem vás, ti se spíš naladí, do těch to víc narazí.

A je to magie?

Magie se tomu neříká. Nemůžeme říct, kde magie začíná a kde má hranici. To slovo magie používáme tam, kde se vědomě používá duchovních sil.

Existuje několik způsobů, jak se dopátrat Podstaty. Třeba filosofickou cestou apod. Zajímal by mě názor, jaký máte na jogíny, protože ti mají určité příkazy a zákazy. Jestli to opravdu chápou nebo se dostanou k Podstatě svým cvičením a jestli to během cvičení i nějak chápou?

Tak jako je mnoho sekt třeba v křesťanství nebo v jiných náboženstvích, tak je také mnoho sekt v Indii a mnoho sekt i v józe.

Podle mne většina jogínů pracuje pro sebe, ale já nejsem tak důležitý, důležitý je celek, a jestli on je stále dostředivý a nevyrovnává se s odstředivostí, aby dával, tak to potom narušuje sám sebe.

Takže on potom nic nepochopí?

On se někdy ani nesnaží mnoho pochopit. On se snaží nějak pochopit to, co se mu předkládá, aby pochopil, ale nepochopí tak, jak to je.

On tedy až po „dosažení“ začne chápat zpětně?

Někdy ano, někdy ne.

To mě trochu zaráží – odstředivost a dostředivost u jogínů. Bódhisattvové sestupující na zem lidem dávají, pomáhají, učí. Takže ono bude asi v józe skutečně mnoho cest a něco z toho je správné a něco ne.

Ano, je to tak v těch sektách, proto jsem říkal, že jogíni jsou rozděleni do mnoha sekt, každá se musí něčím lišit, každá říká něco jiného.

Podstata je to, aby člověk byl kladnou složkou v Tvůrčím díle. To je základ a teď jde o to, jak se zkvalitnit a jak se nasměrovat, aby tou kladnou složkou byl.

Využít všech svých možností a schopností k tomu.

Ano. Větších, menších, podle toho, jaké člověk má. Musí tu být ale snaha být kladnou složkou, a ne zápornou.

Kdyby šel někdo, kdo by měl léčebnou schopnost, a šel léčit proto, aby vydělával, tak je to jiné nežli ten, který bude léčit proto, aby pomáhal. Projev bude stejný, ale bude mít jinou základnu a bude to pro toho člověka úplně jiné.

Ten, kdo pochopí a bude pomáhat, tak přeci dělá něco jiného nežli ten, který dělá něco jen proto, aby bral peníze.

Já zrovna používám příklad léčitelství, protože v západních státech, kde je toto povoleno, vyskytuje se tolik lidí, kteří jsou buďto slabí nebo vůbec nejsou ani magnetizéry, natož léčiteli a jenom nějak autosugescí ovlivňují člověka a berou velké peníze. A těch je tam fůra.

Teď vyšla kniha ruského psychiatra Leviho Umění sebevlády a tam právě doporučuje autosugesci jako nejlepší prostředek měnění se.

U autosugesce to není poznání, ale může člověku pomoct. Podle toho, jak ji použije.

On tam třeba vytváří pojem „dvojníka“, kdy si člověk v představě takového vytvoří s lepšími vlastnostmi, než sám má, a postupně se s ním ztotožní.

To jsou už jiné způsoby, jak na to jít. To je jiný obor, mým oborem není sugesce a hypnóza.

Jaké je nebezpečí u falešných hypnotizérů, kteří zato neberou peníze, ale třeba někomu při bolesti na chvíli pomohou?

Nepříjemné pocity, bolest atd. jsou projevem nějaké choroby. On může tyto nepříjemné pocity ztlumit a tím se pacient opomene léčit.

Jaký máte názor na alchymii?

O alchymii jsem se nezajímal, to není můj obor. Dívám se na ni jako na chemii, kterou ten člověk chápe trochu jinak nebo má k chemii jiný přístup. To je už záležitost přístupu těch lidí.

Kdysi jste hovořil o mentální chemii, která by měla být v budoucnu teprve rozpracovaná. A sice, že každý hmotný prvek má svoji analogii psychickou a že se dá stejně rozkládat psychika jako hmota, a tudíž budoucí psychiatři budou pracovat s těmito prvky psychiky.

To není mentální chemie, to je analogie všeho se vším. Analogie je ve všem. To je zákonitost. Tak jak známe na straně mentální, ve svém mens, že sestává z takových a takových prvků, tak tytéž prvky najdeme i na straně hmotné, třeba našeho těla, ovšem říkáme jim zase jinak, hmotně.

Vlastnosti jsou analogicky stejné, protože všechno je v určité analogii. V přesné analogii je hmota, duch a energie. To všechno je stejné, je to jenom projevené do určitých oblastí.

Chci se zeptat na paměťovou schopnost předmětů. Jak dlouho trvá vyzařování bioenergie z něj, když ten předmět nepřišel dlouho do styku s člověkem?

To dělají jasnovidci. Kdo má dobrou prostorovou jasnovidnost, tohleto dělá. To náhodou vím, protože ve výzkumu teď takový jasnovidec je. Popisuje archeologům staré nálezy a zkoumá se, jestli jeho popis odpovídá. Např. kdy vznikla tato váza, co se kolem ní dělo, jak ti lidé, kteří tam byli, byli oblečeni atp. Když archeolog zná dobu výroby, tak vidí, jestli to ten jasnovidec odhadl správně. To je prostorová jasnovidnost. U nás takový člověk je a pokusy se s ním dělají.

To není tedy založeno na tom, že na předmětu zůstává část aury majitele?

Ten předmět má zrovna tak svůj život, jde osudem, jako jdeme my a jako všechno. Ten jasnovidec se vlastně dívá jen po linii toho, čemu říkáme čas, v té dimenzi.

A např. předmět, který byl majetkem nějakého mága a jsou v něm nějaké vibrace onoho mága, tak to po čase vyprchá?

Může a nemusí. Může pomalu, rychleji, také nemusí. Jestliže forma toho předmětu odpovídá analogicky vlastnosti, což u mágů bývá, tak přetrvává.

Já si myslím, že vyprchávání informace ze hmoty je velice nepravděpodobné. Ta informace by měla prakticky zůstat zachovaná, dokud ta hmota sama existuje.

Je to tak. Jak by potom mohl jasnovidec určit tři, čtyři, pět tisíc let starý předmět?

V Holandsku je vynikající Croiset. O tom jste už slyšeli. Ten má dokonalou prostorovou jasnovidnost. Věnuje se mu profesor Tenhaeff, který kdysi byl také v Praze. Byl jsem na jeho přednášce. Studuje Croiseta a ten podává suverénní důkazy o prostorové jasnovidnosti.

Slyšela jsem, že tam byl nějaký zádrhel s židlovými testy.

Byl, ale vysvětlil se. Znáte všichni ten židlový test? Croiset řekl, že na téhle židli bude sedět muž, který bude vypadat tak a tak, a potom, když otevřeli v trezoru ten protokol, zjistili, že na té židli sedí žena. Jenomže ono se stalo toto: Ten muž přišel a na tu židli si sednul, ale pak přišla ta žena a on jí z galantnosti postoupil svoje místo vepředu a sedl si dozadu. Croiset zachytil tu rovinu, kdy ten muž tam seděl.

To bylo ještě něco jiného. To bylo v Japonsku. Tam dělali jeden židlový test a ten mu vyšel naprosto perfektně. Byl to přesný důkaz o prostorové jasnovidnosti. V Německu dělali tento test podruhé a ten nevyšel z jednoho důvodu, a to proto, že oni to dali do losovacího kufru a každý si vytáhl číslo židle, na kterou si sedl. To bylo v Japonsku. V Německu to losovali dvakrát a to už neuhádl.

On asi hádal v první rovině, a ne až v druhé. Tak to není můj obor. Já jen říkám, co jsem slyšel.

Podstata podléhá pendlování, pravidelnému rytmu, který se dá přirovnat k dechu. Vydechne a vytvoří Tvůrčí dílo, které rytmicky pendluje. Znamená to, že Podstata podléhá nějaké zákonitosti?

Vy mluvíte o Tvůrčím díle, a ne o Podstatě. V Podstatě není pohyb. Pohyb je v části Podstaty, která se oddělila a vytvořila Tvůrčí dílo. Tam je tato zákonitost. Ovšem řekli jsme si, že čas neexistuje, takže není ani tam. Všechno to je jenom v tom pásu bytí, tam jsou tyto změny. Pendlování ve čtyřech. Tvůrčí čtyřka je pořád ve všem.

Znamená to, že Tvůrčí dílo má tyto zákonitosti, že je jen jedno z projevů Podstaty? Myslím, zda jsou i jiné projevy než to Tvůrčí dílo, ve kterém žijeme?

Ne. Vše je ve dvojnosti. Je Podstata a je Tvůrčí dílo. Jsou dva póly.

Pojem nekonečna je pouze v Podstatě? V Tvůrčím díle v nejvyšší fázi, kde není už prostor a čas, tam nekonečno není? To je až v Podstatě?

Nekonečno je v Podstatě. V Tvůrčím díle je časový a prostorový rozměr.

Přestože je to nejvyšší fáze Tvůrčího díla?

Je stejně nekonečná, protože všechno je, ale tam se projevuje v Tvůrčím díle, zatímco v Podstatě je klid.