21. listopadu 1980

Bavili jsme se už vícekrát o tom, co je osud a co karma; v čem se dá člověku i zvířeti pomoct v osudu apod. Chtěl bych to ještě zkonkretizovat na osudu zvířat, která jsou dnes doslovně hromadně mučena v koncentrácích – velkopěstírnách. Říkal jste, že někteří lidé si nedokáží představit, jaké zlo působí, a proto se musí přerozovat do nižších tvorů a zažívat toto utrpení na sobě. Ne celí, ale část jejich bytosti se odděluje a vtěluje se do těchto zvířat.

Jde mi teď o to, jak poznám, jestli ono zvíře je částí převtěleného člověka, anebo jestli jde o bytost, která evolučně postupuje a není u ní tento karmický návrat?

To není třeba poznávat. Život je ve svých událostech takový, jaký je. To, co bude, jak my říkáme, to už je, jenom my do toho svým vnímáním vejdeme. To, co bylo, to bylo a všechno toto, čemu říkáme „bylo, je a bude“, je stále současně ožíváno a prožíváno.

Představte si to asi jako koloběh vody na naší planetě. Stále plyne řeka, stále jdou kapky. Když rozdělíme vodu na kapky, stále jdou, procházejí stejným řečištěm, odcházejí, ale za nimi jdou další a další a koryto je stále oživováno vodou. Voda je tam stále. Stále jde voda do moře, stále se z moře vypařuje, sráží se, jde jako mrak, prší, pramení, teče jako stružka, potůček, potok, malá řeka, velká řeka, veletok a stále jde tento koloběh. Přesně tak jde koloběh života.

Osudovosti jsou dané. To je ono koryto řeky. Ty jsou pevné. To jsou děje, které jsou, existují, a bytosti je jen prožívají. To je řečeno hrubě, v základě.

Každá bytost má svoje vlastní rozhodování. Je pravda, že bytosti nižší než člověk, žijí pasivním vývojem avšak aktivním životem. Rozhodují více nebo méně. Člověk rozhoduje už hodně. Čím je tvor nižší, tím rozhoduje méně a vyvíjí se více Zákonem odrazu.

Člověk se tímto zákonem samozřejmě vyvíjí také, přestože je ve vývojové řadě živočichů prvním tvorem, který má už vlastnost, že se může měnit dobrovolně, aktivně. Nemusí ho měnit Zákon odrazu. Jenomže on je ve vývojové řadě živočišných druhů prvním tvorem s aktivním vývojem a nemá ještě tuto vlastnost dost plnou, propracovanou a otevřenou. Je v primitivní formě, takže lidé, kteří jsou v prvních lidských životech, podléhají karmě přece jenom víc než lidé, kteří jsou již vyspělí a mají za sebou mnoho a mnoho lidských životů a kteří stojí třeba už před zrozením do vyššího tvora, než je člověk, do forem, které jsou pro nás ještě v budoucnu.

Samozřejmě, že zákon karmy, jakožto životní zákon zůstává, ten se neruší. Člověk ho jen více-méně dává do klidu podle svých schopností.

Teď si představte, že zde, na naší planetě žije spousta tvorů a jeden z nich, právě člověk, se svojí hloupostí začal nad ostatní tvory vyvyšovat. Místo toho, aby jim pomáhal jako slabším, znásilňuje je, mučí, vraždí, ničí jim jejich životní prostředí, ztěžuje jim jejich život a tak vadí vlastně celému tomu vývoji.

Člověk, který bude přemýšlet, tedy člověk vyspělejší v lidské vývojové řadě, bude se dívat jinak na nižší tvory. Bude se na ně dívat jako na mladší bratry, kterým máme pomáhat. Bude se měnit, bude měnit svůj postoj a nebude schopen už vlivem svého postoje těmto tvorům ubližovat. Ten nižší, který je schopen ubližovat, ten nepochopil, nezměnil se dobrovolně, nepoužil tu vlastnost, kterou jako člověk má, že si mohl všechno promyslet a změnit se. Změnit svůj postoj, kvalitu. To nepoužil, to znamená potom, že nechává průchod Zákonu odrazu – karmě.

Teď je otázka. Když takový člověk jedná nebo má postoj k nižšímu tvoru jako k nějakému předmětu, necítí, co by měl cítit, jak ho má Zákon odrazu o tomto uvědomit? Nejde to jinak, než že v lehčích případech je učen tento člověk v příštím životě mezi lidmi přísnou a tvrdou školou a v těžších případech, kdy člověk v našem životě si nechce uvědomit nebo snad nemůže a skutečně vytváří velké zlo a tlaky proti nižším tvorům, není jiného zbytí, nežli že se musí stát tím nižším tvorem a zkusit to sám na sobě.

Podívejte, jaké zvěrstvo člověk dělá v koncentračních táborech třeba na drůbež nebo na krávy, selátka. Dnes se mluví o odchovu na roštech. Zvířátko svými poměrně měkkými kopyty musí stále stát na kovových roštech. Je to nepohodlné a bolestivé a tak musí prožít celý svůj život a prožívá ho jako otrok, který čeká v aréně na smrt.

Toto je srozumitelné. Člověk se projevuje negativně a musí toto utrpení prožít, aby jeho bytost to poznala. Jde mi ale o to, jak poznám, že ta nižší bytost, která tam trpí, je bytostí odtrženou od nějakého zlého člověka, anebo že je to bytost, která k tomu přišla nevinně?

Já myslím, že není třeba toto rozlišovat. Že je to jedno. Ta bytost si žije svůj život toho tvora, ať je jakákoliv. To je úplně jedno.

Cesta vývoje, cesta vzhůru je vlastně poznávání, zdokonalování, měnění se. Vlivem svého vlastního poznávání. Vzpomeňte, že jsem vám říkal, že nějaká slepá víra nemá žádnou cenu. Člověk musí poznávat a zdůvodňovat si. Musí pochopit, ale pochopit stoprocentně. Život je, jaký je, a nebude proto jiný, že by si to někdo přál. Pravda je jen jedna. My ji jenom poznáváme a snažíme se s ní nějak sladit. To je smysl celého toho vývoje od nejnižších tvorů až po ty nejvyšší. O nic jiného nejde.

Samozřejmě, že nižší tvor poznává méně, vyšší více. Inteligence opice je poměrně vysoká, ale inteligence člověka je vyšší a jednou zde budou bytosti vývojově vyšší než člověk, které se na lidi budou dívat, tak jako my se dnes díváme na opice, a i poměr inteligence taky takový bude.

Máme rozum a cit – intuici. Má rozum tu funkci, že přivede člověka do správného myšlení, zreguluje to, do čeho se má vcítit pomocí intuice?

Rozum a intuice je vlastně jeden zákon o dvou pólech a má být správně v rovnováze. Respektive, je-li v rovnováze, je to ideální.

Vy jste napsal, že cit je bližší vnitřní bytosti. Čím víc je hluboký, tím víc jde člověk do hloubi.

Tady se ovšem jedná o člověka. Citem člověk spíš zjišťuje to, co má jako majetek. To, co je uloženo v jeho vnitřní bytosti. Rozumem spíše jako tykadly – jako anténami – to, co je tady teď. Obojí ale má být v rovnováze.

Také jsem vám říkal, jak jde vývoj specifického člověka. Člověk se rodí mnohokrát, když přijde z nižšího tvora do člověka. Rozdělili jsme si to na 4 díly. Cit je převažující v druhé oblasti. První oblast je hmotná. Lidé, kteří prožívají prvotní lidské životy, jsou více hmotní. Ti budou používat více slepé víry. Tam je ještě nedokonalost.

Druhá oblast je citová. Obrací se spíše k vnitřní bytosti. To jsou třeba kumštýři. Co se týká duchovních oblastí, tak to jsou jasnovidci, proutkaři – obory, které jsou založeny na intuitivním vnímání. Tzn. udělat se pasivním a nechat se ovlivnit. Umělci se musí udělat pasivní a nechat na sebe působit. To je právě intuice a ta se váže více k vnitřní bytosti.

Třetí oblast je už filosofická a tam se dává do rovnováhy rozum a intuice. Člověk už začne přemýšlet do hloubky a začne mít už svoji kritičnost. Nebude už brát všechno tak, jak se mu to předkládá. Nebude jen slepě věřit, ale bude chtít poznávat zákonitosti, bude si chtít vše nějak zdůvodnit. Hledá už pevnost v poznávání vyšších věcí.

Vezměme si člověka z filosofické oblasti nebo z rozhraní filosofické a duchovní, tedy hodně vyspělého člověka, který si už zdůvodní věci a má vyvážený cit. On se bude zabývat určitými problémy, dochází také k určitému sžívání s problémem, což je také uplatnění citu, nějakého vnoru.

Není podmínkou, aby v třetí oblasti to všechno člověk měl. Jde o to, jak on jde. Víte, že v třetí oblasti je možnost rovnováhy, ale není řečeno, že ji musí člověk docílit.

Ve filosofické oblasti, kde už má člověk možnost přemýšlet do hloubky, je mnoho lidí, kteří právě toto nedělají, a to z toho důvodu, že poznali filosofii nebo různé náboženské směry, poznali všechny ty naivity, které tam jsou. Kolikrát jsou to nesmysly a oni pak odmítají a priori všechno a nechtějí o této oblasti vůbec už přemýšlet. Nechtějí se do ní vůbec exponovat. Takže jsou to lidé, kteří vylévají vaničku i s dítětem.

Ten princip vnoru je tedy u nich jiný než u nižších oblastí?

Člověk v třetí oblasti má ty možnosti, lépe k tomu všemu dochází a může to být kvalitnější.

A vnor se děje opět na citové bázi?

Na rovnovážné. On vnímá, cítí, ale cítí, že je to tak, jak si to zdůvodňuje poznanými zákonitostmi.

Kdyby to bylo jen na citové úrovni, tak se bude zase klonit více k víře na úkor rozumu. Když by to bylo pouze rozumové, tak bude mít zájem jen o to, co se právě děje, jen o materiální dění. Takže toto musí být v rovnováze.

Proto jsem vám vždycky říkal: Poznávejte zákonitosti, zdůvodňujte si a nechtějte jenom věřit. Kdekdo vám bude říkat cokoli, a když bude ze sebe dělat zasvěcence a vyprávět to s těmi efekty, na které jsou lidé hákliví, tak mu třeba i uvěříte. Ale proč? Zdůvodňujte si!

V době, kdy jste se začínal věnovat léčitelství a měl jste různé příkazy, např. nečíst apod., přicházely vaše vnory samovolně?

Z prvopočátku ne, to ke mně mluvil učitel. Ten mi dal základ, ale jenom velmi kuse a velmi krátce. Řekl mi: „Máš dar vnímání přímo, tak nebudeš nic číst, nic poslouchat, budeš vnímat přímo. Je to proto, aby jsi nebral čtením nebo posloucháním věci, které jsou už tady zkreslené, kterým lidé neporozuměli a kterými si vytvořili různé nesmyslné sekty. Které jsou zkrátka pokroucené.“ Základ jsem dostal a pak jsem začal vnímat.

A to šlo potom už samovolně?

Když to byla ta schopnost, tak to šlo samovolně.

Vy jste se před tím už nějak víc zajímal o duchovní věci?

Nikdy ne. Až v určitou dobu, kdy byl najednou takový čas probuzení, byl jsem pošťouchnut a začal jsem vnímat. Začal jsem přemýšlet o tom, že to všechno je nějak jinak. Začal jsem hledat. Ptal jsem se a už to šlo. Nejdřív jsem se ptal, poslouchal, sháněl tyto věci. Pokud jsem sehnal literaturu, tak jsem četl, ale hlavně poslouchal lidi, kteří toto znali nebo se domnívali, že to znají. Chodil jsem do veřejných shromáždění, do spiritistických kruhů a hledal. Potom mně bylo řečeno toto, tak jsem toho nechal a už to šlo. Ale do doby, než přišel čas probuzení, tak jsem byl běžný obchodník, praktický člověk. Dnes jsem člověk nepraktický, ale nelituji toho, naopak, velmi si toho cením.

Ještě k tomu vciťování. Láska taky souvisí s těmi čtyřmi oblastmi?

Jistěže bude člověk různým takovým vjemům říkat láska či jinak. Každý říká láska něčemu jinému. Někdy to může být vášeň a lidi tomu říkají láska. Láska je ale něco jiného. Může být postavená jen na poznání. Ať už je to poznání malé nebo velké, širší nebo úzké. Může se vázat k jedné osobě, ale může se vázat k celému životu.

Musíme se snažit mít rádi vše, co je, a to můžeme ne na příkaz, že se to tak má, ale musíme poznat. Až poznáte život, tak budete mít rádi vše, všechny tvory. Potom pochopíte, co je to vlastně pravá láska. Pokud to člověk nepochopí, tak láska může být užší nebo velmi úzká anebo taky pokroucená a taky se tomu dá říkat láska.

Takže zase je tady rovnováha a ta musí být ve všem.

Slyšel jsem názory, že další vývoj člověka hodně závisí na tom, jestli v něm zůstane a poroste láska. Zatím je člověk de facto drženej v takových vztazích, kdy neubližuje spíš proto, že jsou na to paragrafy, že nesmí, než že by v něm bylo vnitřní přesvědčení. Nyní působením různých krizových vlivů láska ochabuje, což je jedno z velkých nebezpečí pro člověka.

Láska, to je síla, která má mít směr ven. Pokud je člověk dostředivý, egoistický (já chci, pro mě se musí všechno dít), je to pravý opak lásky. Láskou se musíte rozdávat. Láska znamená dávat, a ne brát! To je opačný směr.

Jelikož teď končí dostředivá doba a dostředivé vlivy jsou strašně silné, tak jim lidé více-méně podléhají, podle toho, jak jsou vývojově daleko nebo jak jsou vývojově silní. Proto je dnes na světě té lásky málo.

Ovšem v nadcházející době altruistické, kdy se bude člověk více otevírat k ostatním, ho to může taky deformovat?

Může, protože ideální je, jak vám stále říkám, rovnováha. To je všechno pravda. Bude-li mít ale člověk možnost poznávat zákonitosti a uplatňovat je, tak k těm deformacím nebude docházet, respektive, jak znám lidi, tak ono k nim docházet bude, ale doufejme, že méně, než docházelo v minulé době, a že to nedostoupí takového vrcholu jako v době naší.

Četl jsem, že dokonalejší tvor než člověk, který by už nepodléhal rozporům a byla v něm jednota, že by cit nebyl pro něj známý.

Ne, ten cit bude, ale bude v rovnováze. Nebude to tedy to, čemu dnes tak říkáme. Bude to dokonalejší.

Znamená to, že se u něj spojí cit s čistým bytím.

Odstředivá doba znamená mít zájem o život vůbec a stavět na prvé místo každého druhého. Každou bytost, nejen člověka. Na prvém místě je každý druhý. Kdežto dostředivá doba – nejdřív já, potom dlouho nic a někde snad, na to ale nemyslím, je někdo druhý. To je tedy dostředivost. Odstředivost – na prvém místě mého zájmu a snažení bude vždycky druhý a pak jsem spojen se vším.

Je to lehce k pochopení. Představte si ten vývoj, o kterém teď mluvíme, který jde od nejnižšího druhu nějakého viru stále dál a momentálně došel k člověku. Je však stále za námi. Všichni nižší tvorové jsou tady za námi. Představte si tento vývoj, jako vývoj jednoho specifického člověka.

Narodí se dítě, neumí mluvit, neumí počítat a budete u něj stát vy, kteří to umíte. Budete se na něj dívat jako na něco méněcenného? Rozhodně ne, protože budete vědět, že on to taky jednou bude umět, a třeba lépe, než to umíte vy!

Představte si tak všechny nižší tvory, kteří tady jsou. Jsou nižšími momentálně, jednou budou vyšší a vyšší, budou také člověkem, jako jsme nyní my. Dívejme se proto na ně jako na mladší bratry. A co budeme dělat s malým dítětem? Budeme mu přece pomáhat. To malé dítě není tolik schopno života, musíme mu proto pomáhat. Čím bude starší, tím mu budeme pomáhat méně anebo někdy i více, jak to potřebuje, ale pomáhat mu musíme.

Když si potom uvědomíme, co je to život, že jsme to my, a že já – myslím tím každé já – že jsem vlastně tím životem, a že ať je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost; když si uvědomíme, že není čas a prostorový rozměr, že je všechno teď, že jen my nedokonalí tvorové se v tom „teď“ pohybujeme a říkáme tomu časový chod, že pro nás je to „je, bylo a bude“, protože jsme nedokonalí; když pochopíme potom celkově život, tak uvidíme, že budeme-li dělat cokoli špatně nebo zle, děláme to pro sebe. My tím budeme trpět. Tak jako Zákon odrazu ve vývoji se snaží dát všechno do rovnováhy tím, že urovnává činy, tak je musíme, chceme-li se vyhnout Zákonu odrazu, dávat do rovnováhy dobrovolně a sami.

Abychom to však mohli dělat, musíme taky být jiní, a abychom byli jiní, znamená to zase přemýšlet. Jiná cesta není.

Když budete jenom věřit, tak tím nezměníte sebe, nezměníte svůj postoj. To je pohodlné jen něčemu věřit, ale k ničemu to nevede. Myslím, že jsem to řekl jasně.