PRAŽSKÉ JARO
Jedna z dalších velkých nadějí tedy vzniká také při uvolnění totalitního komunistického systému za Pražského jara. S pověřením vysokých zdravotnických míst dochází pan J. Z. do významné pražské nemocnice, kde shromažďují protokoly o výsledcích jeho léčby na pacientech. Když po skončení žádá prvního asistenta oddělení o doklady, on odpoví: „Jaké doklady, vždyť nic nebylo…“ Po delší chvíli přiznává, že přednosta zakázal cokoli vydat. Asistent se omlouvá s tím, že by přišel o místo, kdyby vyhověl.
Příběh pana J. Z. je až příliš často příběhem zobrazujícím lidskou slabost, malost a hloupost. Vždyť ti, kteří zahrabávají léčivé prameny dnes, je mohou sami zítra akutně i ve svých rodinách potřebovat. Bohužel další vývoj dává tomuto tvrzení za pravdu. Vždyť na počátku aktivní činnosti pana J. Z. mohlo být u nás zhruba deset tisíc nových onkologických případů ročně. Dnes je to k osmdesáti tisícům a výskyt této nemoci rychle stoupá, přesně tak, jak předvídal. Mluvil o tom, že k výchově schopných biotroniků již nezbývá času a lékaři se zaměřují pouze na nádor. Neznají příčinu nádorového procesu a nepracují téměř s prevencí, což bude mít dle něj katastrofální následky. Mnohokrát se mnou na toto téma mluvil s velkým smutkem.