SETKÁNÍ S PŘINAŠEČEM
Mé setkání s J. Z. se odehrálo naprosto nečekaně. Protože o mně bylo známo, že mne zajímají věci mezi nebem a zemí, oslovila mě jednou paní Soňa Kadlecová, kterou jsem znal ze sekretariátu naší katedry, zda bych se nechtěl přijít podívat na jednání rady psychoenergetické laboratoře. Ta byla přiřazena organizačně k vysoké škole, na které jsem tehdy pracoval. Z naší katedry paní Kadlecová odešla do sekretariátu této laboratoře profesora Kahudy.
Říkala, že jsou zde velmi zajímavé projekty. Samozřejmě že jsem ihned souhlasil a detašované pracoviště v Komsomolské 20 navštívil. Paní Soňa mě umístila vždy někam do koutku, kde jsem byl jako pozorovatel. Ač jsem se osobně do žádného úkolu přímo aktivně nezapojil, měl jsem přehled o všem, co se zde dělo. Mimo jiné i proto, že paní Soňa mi dávala kopie dokumentů i z těch schůzí, kterých jsem se nemohl účastnit osobně. Bylo to zajímavé, ale o tom až někdy později.
V té době vyrobili ve Švédsku první kameru, která zviditelňovala teplotu předmětů a vytvářela tak obraz. Při jejích zkouškách ve Švédsku se jí měřila i skupina jogínů z Východu, kteří zde právě měli představení. Tito lidé dokázali objektivně měnit teplotu povrchu svého těla o několik stupňů Celsia, což byl pro přítomné vědce šok. O tomto pokusu se dozvěděl i profesor Kahuda, a tak, jakmile byla první tato kamera v naší republice k dispozici, inicioval setkání všech tehdy nejslavnějších léčitelů, kteří byli při léčebném zapojení snímkováni s cílem vyfotografovat případné tepelné anomálie. Snad i proto, že pacienti některých léčitelů pociťují jakoby sálavé teplo z rukou působícího. Celý pokus byl velký omyl, jak říkal pan J. Z., protože se nejedná o skutečné teplo. Pacientovi se totiž při léčebném působení pouze roztáhnou cévky, což vnímá právě jako teplo.
Mezi všemi těmito významnými lidmi léčitelského světa byl i starší nenápadný pán, kterého jsem si zpočátku ani nevšiml. Stalo se tak, až když mi jako známému paní Soňa Kadlecová nabídla, zda to nechci jít také zkusit, a já odešel do knihovny, kde byla kamera umístěna. Vzpomínám podnes na svůj údiv nad tím, že by mě, ač jsem neměl žádné takové léčitelské ambice, měli také měřit. Přesto jsem mladě, zvědavě souhlasil. No a při návratu z měření, ve dveřích zasedací místnosti, náhle stojíme proti sobě s tímto nenápadným pánem. Právě vycházel proto, aby změřili i jeho. Jak stojíme proti sobě, on se na mě dívá, ale tak, tak nesmírně hluboce do jádra bytosti pronikajícím pohledem, nikdy před tím mnou nepoznaným. Jako ve snu vnímám jeho slova. Po dnešní dny jsem nevěděl, co řekl, tak mě tato situace ohromila.
Až dnes, po letech, při psaní této vzpomínky, se dozvídám i druhou polovinu tohoto příběhu. Jeden z žáků pana J. Z. mi vypráví, jak tuto chvíli prožíval pan J. Z. sám. Už od dob svého probuzení věděl, že ke konci života přijde mladý muž, kterému bude vše, až nastane čas, předávat. A že jej pozná i podle toho, že on již to, co bude učen, v mládí bude znát, a pak to zapomene.
Pan J. Z. prý po našem setkání ve dveřích vyprávěl, že potkal toho, který byl prorokován, že to prý věděl při prvním pohledu. Díky tomuto vyprávění si rozpomínám mlhavě, co v té chvíli zaznělo – bylo to něco ve smyslu „konečně jste zde“.
Po celou dobu jsem nic netušil, nikdo mi nic neřekl. Vzpomínám si však na pana J. Z., jak byl pro mě tehdy nevysvětlitelně pohnut, když jsem mu vyprávěl své zážitky a vize z dětství. Bylo mi asi šest let, bylo to velmi silné a já věděl, že mi nikdo z dospělých neporozumí. Řešil jsem Tvůrčí čtyřku v živlech, přemýšlel jsem o skupenstvích hmoty, prováděl spontánně duchovní cvičení, aniž by k tomu byl v okolí jakýkoli podnět. Měl jsem také dvě silné vize. Až díky jemu jsem porozuměl. Vnímám to jako dar.
Po prvním setkání, při kterém mi přímo řekl, že mám nadání pro práci v biotronice a její filosofii, se pan J. Z. ptal, zda jsem připraven upravit svůj život (vysvětlil, proč to tak musí být), a dát slib, že poznané nikdy nezneužiji. To jsem vykonal.
Ten den uhasla má poslední cigareta. Byl jsem tenkrát silný kuřák, a také jsem se stal tímto dnem vegetariánem. Tak je tomu podnes.
Pozoruhodné na tom je, že v té chvíli naprosto netuším, koho mám před sebou, jak velkou osobnost českého léčitelství, filosofie. Dokonce chvíli uvažuji, zda‑li je tento člověk duševně zdráv. Avšak způsob, jak mi vše vyložil, byl tak logický a silný, že jsem pochopil.
Následovala dlouhá léta pravidelného setkávání. Několikrát týdně jsme se setkávali, vždy na závěr dne, kdy pan J. Z. měl odléčené své pacienty. Čekal jsem někdy ještě mezi těmi posledními. Bylo možno pozorovat zlepšování jejich stavu po léčbách, vlastně i to byla nepřímá výuka. Věnoval svému žáku mnoho času i trpělivosti. On kladl mnoho otázek světských i duchovních. Setkání končilo pravidelně po televizních novinách, které jsme zhlédli společně. Žák se v něm nikdy nezklamal, to nebylo u žádného jiného člověka. Zažíval s ním zázraky hlubiny existence, vědomí, je učen na dálku, ve spánku. Někdy se ráno probouzí a vnímá u sebe jasně změnu vnitřního světa a světla. Občas učitel vstává, jde ke skříni, kterou otevírá, a podává některou další filosofickou studii se slovy: „Nechcete se na to podívat?“ Jistě věděl, s jakým rozechvěním na tuto chvíli žák čeká.
Po sametové revoluci, když bylo možno biotroniku trochu více na veřejnosti prezentovat, mi byl velkým tichým rádcem. Vzpomínám, jak mě podporoval při přípravě mého televizního pořadu Seance na televizní stanici Nova, která pak trvala mnoho měsíců. Byl na ni obrovský dopisový ohlas vděčných pacientů. Součástí pořadu totiž bylo i biotronické působení pro diváky.
Velkou posilou pro mě byla i jeho radost nad každou vydanou knížkou jeho filosofie. Vzpomínám také, jak jsem nesložil jednu ze zkoušek. Jdeme po ulici, ve vozovce u okraje zobe holub rohlík, kolem jezdí auta, já probírám nějakou „veledůležitou“ duchovní otázku. Pan J. Z. se náhle zastaví a vrátí, vezme rohlík a hodí jej do trávy. Řekne: „Tady se ti nic nestane.“
Bleskové následné pochopení své chyby, kdy zájem nižšího je vyšší než můj, bylo zdrcující. Reparát jsem složil za dva měsíce, kdy při cestě do práce na autobusové zastávce vidím těžce zraněného holuba, kterého auta přejíždějí středem. Měl velký strach a nemohl se hýbat. Vezmu jej a přenesu do trávy na ostrůvku.
Učitel reaguje ve výuce vždy až po dokončení nějaké etapy, vyřešení problému, kdy zpravidla jen tak mezi řečí řekne větu – to a to jste vyřešil dobře. Jindy jemně zasáhl.
Například žák si oblíbil překrásnou litinovou sochu božích muk na opuštěném, zcela zarostlém, lesním, horském hřbitově. Pod ní sedal a přemýšlel. Bylo to hned z počátku jejich setkávání, kdy pan J. Z. pronese zase jen tak mimochodem – „a k té soše již nechoďte.“ Později žák pochopil. Představte si, že by vás zavraždili velmi bolestivou smrtí na kříži a váš žák by chodil sedat ke kříži, ladit se ke vzpomínce na tuto hrůzu! Jako bych tehdy nevědomě v něm poprvé zahlédl odlesk jeho dávného utrpení. Vždyť kříž byl mučící nástroj Římanů, nikdo z nás si dnes nedovede představit utrpení křižovaného.
V té době jsem ještě netušil naplno tuto spojitost. Vždyť chápat vraždu nejvyššího duchovního mistra připíchnutím jej na kříž téměř jako podstatu jeho mise, je možná vzdálenou ozvěnou myšlenek jednoho z jeho „také“ žáků, který kolaboroval s Římany, a snažil se proto vytvořit snesitelnější obraz této události před světem. Vražda je vraždou vždy, umlčí výuku pravdy Bytí a cesty srdce, tedy skutečný smysl jeho mise lásky a snahy pomoci tomuto tvoru (člověku).
O tom, že tam chodím, jsem se mu ani slovem nezmínil. Vlastně to nikdo nevěděl, ani mí nejbližší.
Stopy dávného utrpení se přenesly i do tohoto života. Když pozorně porovnáte podobu Ježíše z jeho obrazu na Turínském plátně a jeho dnešní podobu, uvidíte identické zranění na tváři. Mimo jiné, osud ve své hravosti dal přinašeči z Prahy i stejný monogram.
Jméno Ježíš byl totiž pseudonym, který byl používán z důvodu jeho ochrany a utajení, které zrušil až Jidáš tím, že jej udal římské moci za třicet stříbrných. Mimochodem si jich ani neužil, ze špatného svědomí je použil na charitu. Jméno Ježíš vzniklo z Jé‑Zes, tedy vyslovením J a Z, tedy počátečních písmen jeho tehdejšího jména. Není bez zajímavosti ani to, že vezmeme- li samohlásky ze jména Josef Zezulka, vyjde IEUA, což je pravé jméno přinašeče.
I v tomto životě provázel přinašeče z Prahy Jidáš. Zrodil se vedle něho. Nebylo to lehké, choval se jako zločinec. O něm kvůli historické úplnosti snad až v dalším vydání této knihy v příštích letech. Zrod Jidáše je zákonitost. Stejně jako to, že přinašeče vždy provází v jeho blízkém okolí i několik dalších bytostí.