PŘEDÁNÍ NÁSLEDNICTVÍ
S přibývajícími léty, po nelehkém životě, kdy se doslova rozdával, mysle vždy více na druhé nežli na sebe, se prorokované stává skutečností. Pásový opar trojklanného nervu, který jej postihl, působí jedny z největších bolestí, které můžeme na těle zažít. Byl rozpoznán pozdě, léky v nemocnici nasazeny také pozdě, proto byla léčba tohoto virového onemocnění již neúčinná. Bylo štěstí, že pan J. Z. nepřišel o oko. Po aktivní fázi nemoci bohužel přišly neztišitelné velké bolesti, které trvaly až do smrti. Proto musela být ukončena léčba pana J. Z. konaná pro veřejnost.
Jakoby se opakuje příběh Ježíšovy bolesti, která byla největší zkouškou pro něj samotného, ale i pro učedníky. Jen s tím rozdílem, že byla rozprostřena v čase. Byly to každodenní velké bolesti, opakované hospitalizace bez účinku.
Jednoho dne, když se blížil odchod pana J. Z., si mě zavolal. Řekl něco, co mě v té chvíli doslova ohromilo vědomím obrovské odpovědnosti a závazku, který z jeho slov vyplýval.
Řekl: „Tomáši, zanedlouho odejdu, už mě tu nedržte. Buduli bez těla, budu vám více nablízku a pomáhat než nyní. Předávám vám TU NAŠI SPOLEČNOU VĚC, dále ji budete řídit a rozvíjet vy. Předávám vám biotroniku a dar napojení na životní pravdu, nikoli však přímo, tak jak je tomu u mě, ale skrze sebe.“ Naposled vstal, šel ke skříni a podal mi poslední texty, které jsem od něj dostal.
Dodal: „Až se bude čas naplňovat, Tomáši, i vám, přijde další, kterému předáte.“ Pak se na mě dlouze podíval a řekl: „Nebudete to mít lehké.“
Vždy jsme si vykali, on mně Tomáši, já jemu pane Zezulko. Byl to zcela pracovní vztah. Neumím popsat pocit, kdy se žák dozvídá od ostatních opět teprve během psaní těchto řádků, po jeho smrti, jak hezky o něm v jeho nepřítomnosti pan J. Z. mluvil.
Od této chvíle se začíná odvíjet další příběh, který ale už není tématem této knihy. Prosil mě například, abych v pravý čas učil, pokud to bude možné, některé počáteční magnetizéry, ze kterých by bylo možno vychovat biotroniky.
Ne vždy se to podařilo, například jeden z nich dokonce snad ze závisti, že nebyl jako nástupce vybrán on, se těžce provinil nečistotou pomluvy, ukazuje tak i míru respektu k rozhodnutí svého učitele, kterého ve svém nevědomí takto pomlouval rovněž. Dlouho jsem na tohoto bratra čekal, v jeho případě dnes už není proč… Možná v některém z příštích životů. A bylo toho více.
Dnes odpovídám na tytéž otázky, které jsem kdysi kladl sám. Duchovní universita Bytí, na které přednáším, byla založena v roce 1994. Přesto její počátky sahají do roku 1945.
Pan J. Z. oslovil své blízké a všechny žáky, aby jeho nástupci v jeho úkolu pomáhali a podporovali jej. Řekl také na úplný závěr: „Nemyslete, Tomáši, že je to kvůli vám osobně. Pamatujte, že je to kvůli celku. Pokud budete něco řešit, jen se vnitřně zamyslete a vše vám přijde, Bůh vás opatruj. Cokoli budete činit, bude dobré, kdo vás bude pomlouvat, bude tak činit ze závisti nebo temnoty. Vnímejte to jako pochvalu.“
„Zákon života je jasný, naprosto účelný a jednoduchý. Nejasnost a složitost není v něm, ale v lidech. Na světě jsou tisíce různých sekt a církví a každá se musí něčím lišit, aby měla právo na svoji samostatnou existenci. Ti, kteří je zakládali, často velmi násilně a hrubě měnili původní učení, které dal ten, kdo ZNAL.“
Tento dokument uzavírá tento výjimečný osud přinašeče z Prahy. Po dlouhé dva tisíce let budeme odkázáni na své dohady a nebude se možné už nikoho přímo zeptat na nejzákladnější otázky Bytí, škoda. Bude mi až do konce života scházet to jeho:
Věnováno všem lidem kněžími Ónu
Ruka přinašeče.
PS.: Ani písmeno této knihy nebylo napsáno ve vlastním zájmu, či ve snaze cokoli překroutit. Pokud jsem mluvil o sobě, tak pouze proto, že to patří do příběhu přinašeče a sám to nevnímám jako osobní věc. Soud nad vším ale ponechávám bohu i vám.
Dokončeno v Praze 8. 3. 2012 v 2:40 SEČ.
